Američané na útesu

Co přinese krach General Motors a další otřesy za oceánem

Amerikou dnešních dní hýbou slova zestátnění, zásahy státu do ekonomiky, či dokonce socialismus. Zdá se, že z americké supervelmoci po minulém týdnu, kdy do likvidace zamířila jedna z vlajkových lodí americké ekonomiky, firma General Motors, toho mnoho nezbývá. A o ten zbytek se hravě mohou postarat velcí věřitelé Spojených států Čína a třeba Rusko. Pokud by prodaly cenné papíry americké vlády, které drží v objemu stovek miliard dolarů, způsobily by pokles hodnoty světové měny číslo jedna a tím také další velké komplikace pro Obamovu vládu, jež musí financovat mnohasetmiliardový schodek svého státního rozpočtu.

Nabízí se otázka, zda to, co se dnes v USA odehrává, není vlastně počátek pádu supervelmoci. Anebo je příliš brzy nad USA lámat hůl?

Flexibilní, či odborářská Amerika
Pád společnosti General Motors, jež bývala tři čtvrtě století největším světovým prodejcem automobilů, lze jen stěží považovat za doklad krize amerického kapitalismu. Firmě sice zlomila částečně vaz neprozřetelnost jejích vlastních manažerů, kteří ji nasměrovali do dříve vysoce ziskového segmentu drahých, neekologických, a tudíž nyní neprodejných aut a nedokázali pochopit, že ve světě automobilů 21. století platí jiná pravidla než v době světovlády detroitské trojky. Největší podíl na problémech GM (ale také Chrysleru a Fordu) však mají obrovské náklady na pracovní sílu, plynoucí z dřívějších „výdobytků“ odborářů. Proto převyšuje náklad na hodinu práce dělníka v těchto firmách 70 USD (proti 44 USD v amerických továrnách Toyoty) – téměř polovina (u GM 33 USD) jde na sociální a obdobné programy pro stávající či bývalé pracovníky. A každé auto od GM musí „vydělat“ 1635 USD na zdravotní péči pro zaměstnance, zatímco u konkurence je to jen něco přes 200.

S takovouto zátěží jsou firmy jen těžko konkurenceschopné, odboráři a management se však přesto nedokázali dlouhá léta dohodnout na řešení, které by umožnilo přežití firem. A tak probíhající krize spíše než ránu dravému kapitalismu zasadila ránu z milosti Detroitu minulosti, jenž je více než tržními principy ovládán dědictvím časů zašlé slávy a silných odborů.

Naštěstí Detroit představuje spíše výjimku z pravidla o fungování amerických firem. Hnacím motorem americké ekonomiky je větší flexibilita pracovního trhu (tedy lidí), vyšší ochota pracovat a motivace k tomu pracovat „dobře“ (nekvalifikovaná práce je v USA mizerně placená) a zůstává nadále jednou z nadějí, že s tamějším hospodářstvím to není zase tak zlé.

Příliš velké schodky
Letošní schodek státního rozpočtu USA, zatížený mnohasetmiliardovými podporami kolabujících finančních institucí, desítkami miliard pro automobilky a stovkami miliard protikrizových balíčků, míří nad hranici 12 procent HDP, což znamená 1750 miliard USD – u nás by takovému podílu odpovídal deficit o velikosti 400 miliard korun. Takováto exploze státních výdajů znamená například riziko vysoké inflace. Potřeba značného zvýšení daní a snížení výdajů, jež si náprava tohoto stavu v budoucnu vyžádá, přitom jistě neusnadní návrat Spojených států k ekonomickému růstu.

Porovnání dluhu s velikostí ekonomiky však ukazuje, že celkový státní dluh USA (míněno dluh federální vlády) byl před krizí z evropského pohledu na přijatelné úrovni kolem 60 procent HDP, tedy nižší než dluh Německa a o něco vyšší než poloviční ve srovnání s Itálií. Historie navíc ukazuje, že USA uměly v minulosti velikost dluhu nejen zvyšovat, ale také razantně snížit. Po druhé světové válce dosahoval například americký dluh 120 procent HDP a do konce 50. let se ho podařilo snížit na polovinu. Stejně tak demokrat Bill Clinton dokázal po nárůstu dluhu během vlád Ronalda Reagana a George Bushe staršího otočit vývoj do té míry, že koncem 90. let ekonomové projektovali splacení celého amerického dluhu během několika dekád! Bill Clinton ovšem musel rezignovat na mnoho svých předvolebních slibů a stabilizace státních financí probíhala na úkor všech Američanů s výjimkou těch opravdu nejchudších.

Podceňovat problém obrovských schodků státních financí není správné, i když jsou motivovány protikrizovými opatřeními. Situace však není tak nezvládnutelná, jak se na první pohled jeví. Problém musejí vyřešit politici a ti v USA to mají o něco snazší než jejich evropští kolegové. Americký daňový poplatník totiž deficity a s nimi spojené vyšší daně i úroky toleruje mnohem více než většina Evropanů.

Čínsko-americký státní dluh
Dalším slabým místem ekonomiky USA je ochota většiny Američanů utrácet i peníze, které nemají – tedy žít na dluh. Nedostatek domácích úspor pak znamená, že dokonce i stát si na krytí svých dluhů musí půjčovat v zahraničí. Proto mezi velké kupce státních dluhopisů patří například čínská (téměř 2000 miliard USD), japonská (přes 1000 miliard USD) či ruská (téměř 400 miliard USD) centrální banka. Častou otázkou je, zda tyto země, třeba i z politických důvodů, nebudou mít zájem „dolar potopit“ či financování amerického dluhu zkomplikovat.

Kromě toho, že největší ztráty z oslabení dolaru (či zvýšení úroků, které by doprovázelo neochotu nové dluhopisy kupovat) by utrpěli právě tito investoři (mají dolarů nejvíce), je dobré si připomenout, že tyto země nabyly astronomických objemů dolarových investic ve snaze uchránit své výrobce před posílením domácí měny, obvykle proti americkému dolaru. Důvodem byla obava z oslabení exportní výkonnosti, na které stojí třeba čínská ekonomika, a zatraktivnění dováženého zboží. Snaha oslabit dolar by tedy šla přímo proti politice, kterou tyto země léta razily, a naopak by odpovídala tomu, co po nich administrativa USA již delší dobu požaduje. Slabší dolar by vlastně mnohem méně ublížil USA než právě těmto zemím.

Také sesazení dolaru z pomyslného trůnu hlavní světové rezervní měny není na pořadu dne. Dolarový trh představuje největší a nejlikvidnější světový finanční trh a USA, třeba i za cenu zvýšení daní, budou schopny držet své dluhy pod kontrolou. Navíc kromě postupně sílícího trhu eura ne-existuje k dolaru žádná rozumná alternativa.

Rizikem pro dolar může být růst inflace, což platí všude, kde se vlády daly na cestu expanze výdajů. Tato cesta, která pomáhá dlužníkům (tedy státu) na úkor těch, kteří spoří, i když jde ve velké míře o investory mimo USA, však má, i přes vyšší toleranci Američanů k inflaci, pro americkou administrativu nižší přitažlivost, než by se zdálo. Vzpomínky na krocení inflace v 80. letech, kdy se zvýšení úrokových sazeb blížilo ke 20 procentům (inflace se blížila k 15 procentům) a přivedlo Ameriku k do té doby nejhorší recesi od 30. let, jsou ještě živé. Navíc, toleranci k vyšší inflaci by finanční trhy odměnily růstem delších úrokových sazeb. A to by zasadilo ekonomice i státnímu rozpočtu další ránu.

Nejisté vyhlídky
Bývalý šéf Fedu, republikán Alan Greenspan, ve své knize popsal stav státních financí v 90. letech jako situaci, kdy Reagan si půjčil peníze od budoucího prezidenta Clintona. A ten, pro mnohé překvapivě, řadu těchto dluhů splatil.

Prezident Obama převzal Ameriku v nelehké situaci a není vyloučeno, že ekonomická krize ho nutí půjčit si „sám od sebe“. Je jen na něm, jak rychle bude schopen současný „havarijní stav“ americké ekonomiky a veřejných financí zvlášť dát do pořádku. Nebude to snadné, neboť Ameriku zdaleka neohrožuje jen probíhající krize, ale i obrovské výdajové balíky v oblasti zdravotní a sociální péče.

Je však jisté, že to, zda rozsah navýšení státních výdajů i rozsáhlé zásahy do ekonomiky od Obamovy vlády budou, či nebudou tou správnou medicínou na problémy dnešní Ameriky, ukážou až následující měsíce, či dokonce roky.