Probouzíme se do našeho posledního dne dovolené v Mexiku. Bez strachu, obav a panického kontrolování zdravotního stavu. Vypínám budík na telefonu, mažu pár katastrofických SMS od rodičů a kamarádů a s klidem v duši a jakousi lítostí nad koncem dobrodružství si jdeme dát tradiční mexickou snídani. V rádiu opět komentují průběh prasečí chřipky, a když se dostávají na probírání symptomů, opakuji si s nimi v duchu jako básničku – vysoká teplota, kašel, bolest svalů, bolest v krku, únava, slzení a pálení očí.
Po snídani vyrážíme s naším hostitelem do města nakoupit nějaké suvenýry. Nasazujeme roušky na obličej, sluneční brýle na oči, do kabelky házíme dezinfekční gel na ruce a nasedáme do auta. Cesta je na Mexiko City poměrně klidná. Obyčejně člověk v této hodině stále ještě trčí v zácpě, při čekání na semaforech kolem auta pobíhá několik pouličních prodavačů, popřípadě začnou vpředu děcka tančit, a potom si chodí pro drobné k řidičům. Dnes se nám jen jeden zarouškovaný pár pokouší umýt přední sklo a prochází kolem nás prodejce novin. Chřipka a hrozby zjevně udělaly své. Projíždíme dál, vše je zavřené. V Burger Kingu je tma, protější restaurace má stažené rolety, zahrádka kavárny zeje prázdnotou. Většina veřejných míst je stále uzavřená.
Nabýváme dojmu, že vydat se za…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
