Paradoxy vědy

Ještě koncem 19. století se vzdělanci domnívali, že brzy dospějí ke konečnému stavu lidského poznání. Nevedla je pouze naivní víra v pokrok. Vrcholila éra vědeckého pozitivismu, který se už představil řadou rozsáhlých a úctyhodných syntéz společensko- i přírodovědných: Comteovou, Darwinovou, Spencerovou, Marxovou. Apoteóza rozumu se zdála být na dosah. Následovalo něco nepředstavitelného: revoluce v přírodních vědách. Pojmy, pro něž v pozitivistickém slovníku nebylo místo, se najednou objevily přímo v názvech nových teorií: relativita, neurčitost atd. Zhroutila se představa o třírozměrném univerzu, v němž vládne princip kauzality. Velký historik evropské kultury Johan Huizinga v roce 1935 napsal, že věda dospěla na hranici schopnosti myšlenkového výrazu. Nové převratné teorie nenabízely obecně přijatelnou harmonickou představu o světě. Souhrn vědeckého poznání se nedal sloučit se všeobecným kulturním vědomím. Finální syntéza, v niž se tolik věřilo, byla zhola nemožná.

V druhé polovině 20. století se uskutečnil nový paradoxní obrat. Humanitní vědy se nechaly zotročit ideologiemi, a pokud odolaly, uzavíraly se do ezoteričnosti. Naproti tomu přírodní vědy se pustily do grandiózního projektu a zpřístupnily složité teorie laikům. Ještě v padesátých letech se v duchu Huizingova postřehu mluvilo o dvou paralelních vědeckých kulturách, ale na konci století už se prosadilo pojmenování „třetí kultura“. A ta se stala doménou přírodovědců, jejichž vědecká mysteria si podmaňují stále více čtenářů. Astronomové jsou metafyziky postindustriálního věku a genetičtí biologové jeho mágy. Nejlépe tento obrat vyjadřuje nelíčený údiv

Stephena Hawkinga

nad tím, že filozofové už neřeší svět a omezují se jen na analýzu lidského jazyka.

Co čeká vědy o člověku a společnosti v 21. století? Stále více adeptů si je vybírá pro obecnou přístupnost a nenáročnost. Nejlépe to vidíme na klesajícím zájmu o jazyky, živé i mrtvé. Dominuje angličtina: pro přírodní vědy je to dobré, pro humanitní ani náhodou. Ty stále lpějí na kanonických hodnotách tradiční vzdělanosti, ale rozmělňují je na encyklopedicko-multimediální kaši. Zdlouhavou a náročnou práci poznání nahrazují nadprodukcí konzumovatelných informací. Zbavují se integračních, syntetických a prognostických schopností. „Teorie všeho“ jako finální syntéza je už výhradně v kompetenci přírodních věd. Hlavním kritériem přežití humanitních věd se stává mediální a komunikační kompetence.