Noc nad Temží

Překlady z evropských literatur musejí o své místo na britském slunci tvrdě bojovat

„Byl to krásný a zábavný večer. Kdo potřebuje Eurosong?“ neodpustila si na pódiu konferenčních prostor Britské knihovny

Rosie Goldsmithová

špílec proti hudební soutěži Eurovize, která zrovna probíhala v Moskvě. Dlouholetá reportérka BBC uváděla předminulou středu v Londýně literární čtení autorů a autorek ze šesti evropských zemí od Češky

Petry Hůlové

po Poláka

Pawella Huelleho

. Pod hlavičkou Noci literatury, která se konala ve dvanácti evropských městech, ho uspořádala místní pobočka Českých center ve spolupráci s evropským sdružením národních kulturních institutů EUNIC.

Ironický odkaz na pokleslou hudební estrádu nebyl od Goldsmithové úplně od věci. Zatímco neúspěšnou snahu Gipsy.cz prodrat se ze semifinále písničkového klání sledovaly v televizi miliony Evropanů, spisovatelé malých literatur podobnou šanci k sebeprezentaci nemají.

Chtějí-li uspět za kanálem La Manche, musejí navíc počítat s další překážkou. Britští nakladatelé obecně o překladovou literaturu nejeví přílišný zájem. Obrovský knižní trh anglicky hovořících zemí se svou půlmiliardou potenciálních čtenářů jako by byl zcela soběstačný. Ale pouhá tři procenta cizojazyčných knih na trhu stejně překvapí. Pro srovnání: u nás předloni dosáhl podíl překladových titulů přibližně jedné třetiny z celkové knižní produkce, přičemž angličtina si z pomyslného koláče ukrojila téměř polovinu.

S Haklem po hospodách

Přitom když člověk zavítá do obrovského knižního domu Foyles poblíž Leicester Square, nevypadá to s evropskými překlady tak tragicky. Hned v přízemí naproti vchodu narazíte na skromný, ale protekčně umístěný regál s kontinentální beletrií. Česko zde reprezentuje román

Bohumila Hrabala

Obsluhoval jsem anglického krále. Na tuzemské klasiky typu Hrabala, Klímy, Škvoreckého nebo Lustiga není na pultech při troše úsilí takový problém narazit, jak je to ale s čerstvou spisovatelskou krví?

„Kromě nějakých ukázek v několika antologiích z autorů mladší generace vyšla v Británii po revoluci pouze Vieweghova Výchova dívek v Čechách a jeden román Ivy Pekárkové,“

loví v paměti náměstkyně ředitele londýnského Českého centra Renata Clarková.

„Vím, že se Noci literatury zúčastnili zástupci minimálně tří britských nakladatelství a dvě z nich hodlají v nejbližší době vydat Jáchyma Topola a Emila Hakla,“ brzdí pesimismus Clarková. Druhý jmenovaný prozaik se navíc dočkal anglického překladu své novely O rodičích a dětech v Česku. Knihu Of Kids and Parents pražského nakladatelství Twisted Spoon pomohla zpropagovat nadšená recenze v deníku Independent: „Každý, kdo se kdy plazil od hospody k hospodě v Praze, nebo každý, kdo by se plazit chtěl, by si měl přečíst tenhle okouzlující román hlomozného povrchu a melancholických hloubek,“ zní její shrnutí. A překladatel Marek Tomin byl spolu s pěti dalšími překladateli z celé Evropy nominován na letošní cenu Oxford-Weidenfeld Translation Prize, udělovanou za překlad do angličtiny.

A ještě je tu americký trh. Tam slavil úspěch Jáchym Topol se svou Sestrou, s níž se invenčně popral Alex Zucker. Americký překladatel, fanoušek českého undergroundu, naposledy sáhl po průlomovém debutu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, který má s Topolovou poetikou styčné body. V Mongolsku se odehrávající sága pěti ženských vypravěček vyjde v USA s pozměněným názvem All This Belongs to Me na podzim. Pro devětadvacetiletou autorku pěti románů byl dokončený překlad dobrým důvodem, proč se představit se svým dílem na ostrovech.

„Volba Hůlové jako vyslance naší literatury byla logická, považuju ji za nejlepší českou současnou autorku,“ říká za organizátory Noci literatury Clarková. „Trochu nás ale mrzelo, že nebylo úplně plno,“ poukazuje na skutečnost, že sál s kapacitou 250 míst byl zaplněn tak ze dvou třetin. Jen dobrý záměr a zajímavě poskládaný program někdy nestačí. Nedaří se ho totiž údajně náležitě propagovat v médiích. Na vině prý je i současná krize nejen tištěných médií. Podle Clarkové totiž ubylo možností prosazovat své akce prostřednictvím novinářů na volné noze, nabízejících své služby médiím. Náklady na externisty padly pod stůl v době krize jako první. „Zkoušeli jsme jeden čas využít služeb profesionální agentury, ale výsledky byly stejné, jako když si PR děláme sami,“ říká Clarková.

Ať žijí stereotypy

Londýnská pobočka přitom nezahálí. Den po slavnostním večeru se pod její záštitou otevírala v malé galerii Divus výstava maleb

Lenky Vítkové

a 

Vladimíra Skrepla

. Minulé úterý zase pomohla přivézt do Londýna

Davida Černého

, aby svou prezentací Entropy zahájil sérii přednášek o mystifikacích a falzifikátech v dějinách střední a východní Evropy. Umělec, který se na první stránky evropských novin dostal svým ztvárněním stereotypního pohledu na jednotlivé evropské státy, by zaplesal, kdyby se zúčastnil literárního večera v Britské knihovně.

„Zajímavé bylo, jak většina účinkujících naplnila představy, které si o jejich národech pěstujeme,“ usmívá se v zákulisí Irena Murray-Žantovská, historička architektury a kurátorka žijící v Londýně, která dělala na pódiu patronku Petře Hůlové. Například francouzská dvojice s typickou směsí neodolatelného šarmu a nadřazené arogance vychvalovala kulturní politiku svého státu a s jen velmi jemnou nadsázkou spílala nedostatečné podpoře překladů v Británii. V Česku i v Anglii zatím nevydaný autor čtyř románů Gilles Petel přečetl s výzvou ve stylu „poslouchejte francouzštinu, je to hezký jazyk“ úryvek ze své poslední knihy La Déposition. Chrápání sice přednes nerušilo, většina sálu však nemohla bohužel posoudit, jestli úryvek z novely o lásce mezi devatenáctiletým mladíkem a jeho postarší psychiatričkou stojí za to.

Podobně excentricky naplnil moderátorčina slova dopisovatel deníku La Repubblica Enrico Franceschini a autorka bestselleru Sběračka mandlí Simonetta Agnello Hornbyová. Rosie Goldsmithová je přivítala jako hosty ze „země, kterou kdybychom neznali, museli bychom si ji vymyslet“. Patron temperamentní spisovatelky gestikuloval tak, že málem zbořil mikrofon, a bývalá právnička, která svůj úspěšný debut začala údajně psát v letištní hale při čekání na zpožděné letadlo, svou energií a kadencí hlasu nemohla skrýt, že svou prózu neumístila na sicilský venkov náhodou. Neobyčejné showmanství prokázala také asi největší hvězda na seznamu účinkujících. Brit s maďarskými kořeny Tibor Fischer má za sebou řádku románů, jeho debut Pod mlhou se dokonce ocitl ve finálním výběru prestižní Booker Prize. Černohumornou ukázku ze satirického románu Je dobré být Bohem okořenil zkušeným, hereckým projevem.

V něm mu mohla konkurovat jen protagonistka jedné z hlavních rolí vítězného filmu z Cannes 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny Anamaria Marinca. Vtipnou povídku nejpopulárnějšího rumunského spisovatele Mircey Cărtăreska četla s takovou energií, že přivedla publikum do varu. Takové salvy smíchu jsou asi na literárních čteních k slyšení jen zřídka.

Petra Hůlová si mezi ostřílenými mazáky ostudu neudělala. Irena Murray–Žantovská pojala její prezentaci spíš noblesně než showmansky. Skrz název jejího debutu se zamýšlela nad rolí paměti v životě osobním a v životě národa. A mladá spisovatelka nejvíc zaujala diváky svou zmínkou o recenzi německého překladu „mongolského“ románu. „Kritik v ní považoval mé vyprávění o hrdinkách z asijské stepi za skrytou alegorii postavení žen v Československu,“ vyprávěla pobaveně.

Tuto historku rozebírala o den později také na další části svého londýnského programu – při diskusi se studenty Školy slovanských a východoevropských studií. Je jisté, že čeština není v současnosti na špičce žebříčku zájmu mezi jazykovými obory. Ale budoucí britští bohemisté prokázali v debatě s autorkou značnou míru zájmu a erudice. Její velká část se točila kolem kratší novely Umělohmotný třípokoj, kterou četli v rámci semináře. A dá se říci, že když se adepti literární vědy a překladatelství orientovali v těžkém textu plném jazykových hříček a neologismů typu „rašple“ a „zandavák“, není třeba se o budoucnost české literatury na ostrovech bát.