Svobodu pirátům

Trestat stahování hudby nikomu nepomůže

„Je to jako snažit se nacpat vymačkanou zubní pastu zpátky do tuby,“ komentoval současnou vlnu represe proti lidem stahujícím na internetu ilegálně hudbu britský zpěvák Billy Brag. Lepší příměr bychom hledali jen stěží. Před pár týdny padl ve Švédsku tvrdý rozsudek proti zakladatelům serveru Pirate Bay, jedné z hlavních pirátských křižovatek na internetu.

Čerstvá čísla ale ukazují, že se stamiliony uživatelů, kteří si na celém světě zdarma vyměňují hudbu a filmy, to ani nehnulo – objemy ilegálně stažených dat rostou dál. O to smutnější je, že zábavnímu průmyslu, úřadům ani vládám marnost jejich tažení proti stahování stále nedochází. Francie minulý týden přijala zatím vůbec netvrdší protipirátský zákon, který podle kritiků porušuje ústavní práva, a Británie uvažuje o podobné normě.

Třikrát a šmik
Na heslo „třikrát a dost“, které svého času navrhovali zavést do trestního práva čeští lidovci, už si asi vzpomene málokdo, francouzský prezident Nicolas Sarkozy ale umí člověku osvěžit paměť. Zákon, který on a pravicová vláda protlačili parlamentem, totiž plánuje něco podobného: potřetí přistižený pirát, který z internetu stáhne hudbu, film nebo počítačovou hru, bude odpojen od internetu na dobu dvou měsíců až jednoho roku. O podobném zákoně se mluví i ve Velké Británii, konkrétní plán se však zrodí až po zveřejnění podrobné analýzy z pera pověřeného lorda Cartera; letos na jaře obdobnou normu předložila parlamentu i novozélandská vláda.

Třikrát a dost je zatím nejnovější vynález protipirátské války, ale jak naznačují protesty všude na světě, vynález značně kontroverzní. Důvodů je víc. Odpojení od sítě netrestá jen pachatele, ale také všechny další uživatele konkrétního počítače (v rodině, ve firmě), z jehož IP adresy se stahovalo. Za to, že si otec stáhl pár filmů, zkrátka nemohou rok na internet ani jeho děti. Naopak protřelé velkopiráty zablokování jedné IP adresy nemůže zastavit, protože obejít systém není technicky až tak složité.

Nejkritizovanější částí francouzského zákona je pak to, že dovoluje odpojit přistižené stahovače od sítě bez soudního příkazu. Aby se proces urychlil, rozhodovala by o něm – po dvou e-mailových varováních – nově zřízená agentura.

Další propad
Zábavní průmysl, jehož zisky (zejména toho hudebního) dlouhodobě klesají, tlačí vlády do stále tvrdší represe, ale i protistrana je čím dál silnější. Pryč jsou časy, kdy se sami umělci stavěli do čela protipirátských tažení. V Británii se pirátů letos na jaře zastala asociace sdružující největší hudební celebrity a vydala stanovisko, že ilegální stahování by se nemělo kriminalizovat.

Podobně vlažně se k represi stavějí také ti, na jejichž spolupráci nejvíc záleží – poskytovatelé internetového připojení. Nebudeme dělat internetovou policii ani vymahače dluhů pro zábavní průmysl, říkají. A francouzskou cestu ještě víc zkomplikoval liberálně naladěný Evropský parlament, který minulý týden připsal do balíku telekomunikačních zákonů dovětek, že přístup k internetu je právem každého Evropana a nesmí být omezen bez rozhodnutí soudu.

V diskusi o ilegálním stahování vždycky překážely příliš ideologické argumenty z obou stran. Bylo by tedy pokrytecké přehlížet, že zábavnímu průmyslu se v současnosti děje velké příkoří a má dobré důvody se vztekat. Jenže jak tuhle krádež za bílého dne napravit, když ji páchají stamiliony lidí na celém světě, z velké části dospívající mládež, která už ani neví, že se za hudbu někdy platilo? Jak postupovat, když neexistuje technický způsob, jak sdílení zastavit? Zakázat dětem přístup na internet, bez nějž dnes ani neudělají domácí úkoly do školy? Pokutovat jejich rodiče?

Cestu represe dobře známe ze Spojených států: vede k selektivnímu postihování náhodně vybraných smolařů, kteří musejí splácet vysoké částky (zcela neadekvátní škodě, již způsobili), zatímco ti šťastnější stahují vesele dál. A průmysl se dál propadá.

Jediná cesta ven
Selský rozum napovídá, že díky internetu zkrátka končí jedna éra a hroutí se ekonomické modely s ní spojené (ostatně netýká se to jen hudby, ale třeba také médií). Oběti proměny se mohou ještě chvíli držet kormidla potápějící se lodi, lobbovat za větší represi a omezování svobod nás všech, hojit si rány žalobami. Ale znamená to jediné: že s sebou stáhnou pod hladinu pár chudáků.

Smysl dnes dává jen hledání nového modelu pro podnikání s volně kopírovatelným elektronickým obsahem, jako jsou filmy nebo hudba. Není to vůbec snadné, ale jiná cesta ven neexistuje.