Štěstí pro české děti

Podle prestižního průzkumu trpí zdejší školáci špatnými vztahy s rodiči a vrstevníky. Změní se to?

Říše dětského štěstí leží u moře na severozápadě Evropy a říká se jí Nizozemsko. Dětem se tu dostává všeho – od špičkové lékařské péče přes dobré vzdělání až po vlídná slova od rodičů a spolužáků. To není začátek pohádky o nějaké utopii, ale výsledek analýzy britské univerzity v Yorku, která srovnávala úroveň života dětí – včetně jejich pocitu štěstí – mezi devětadvaceti evropskými státy. Češi se v tomto srovnání ocitli celkově na šestnáctém místě. Podle analýzy britských vědců se české děti těší špičkové lékařské péči, mají většinou přístup k solidnímu vzdělání a žijí v dobrých materiálních podmínkách – to vše nás řadí do první desítky zkoumaných. Naopak druhou nejhorší pozici vynesly Česku mezilidské vztahy. Na rozdíl od „nejšťastnějších“ Nizozemců si české děti nerozumí se svými rodiči, vztahy s vrstevníky popisují jako nepřátelské a nepřátelské jim přijde i prostředí ve škole. Tuzemští experti tahle britská zjištění potvrzují. Zároveň už se prý ale pracuje na tom, aby se české děti cítily šťastnější.

Těžká řeč

Rodiče s nimi nemluví. Tak by se dalo shrnout nejvážnější zjištění britské analýzy o českých dětech. Tým sociologů z yorské univerzity při ní vycházel z desítek evropských průzkumů zkoumajících vše od lékařské péče o děti přes blahobyt až po to, jak se děti subjektivně cítí. Z jejich analýzy dat potom sociologové sestavili žebříček nejšťastnějších a nejméně šťastných zemí. Jak už bylo řečeno, Česká republika zabodovala v materiálních ukazatelích a propadla v lidských vztazích. Jejich úroveň odvozovali britští sociologové od průzkumů zjišťujících, jestli děti považují za snadné mluvit s rodiči a jestli považují vztahy se svými vrstevníky za přátelské. Výsledky přiřkly Čechům předposlední místo před Francií. Na neslavném dvaadvacátém místě se ocitli Češi i v průzkumu „subjektivního pocitu pohody“, v němž děti odpovídaly na otázky, jestli rády chodí do školy, cítí se zdravé, mají pocit životní spokojenosti a podobně.

„Každé takové mezinárodní srovnání je ošemetné, protože nebere v potaz, jak ovlivňují výsledný žebříček kulturní rozdíly mezi zeměmi,“ upozorňuje sociolog Jan Herzmann ze společnosti Factum Invenio. Jinými slovy, co tradičně skeptický Čech vnímá jako spíš špatné, může optimisticky naladěný Nizozemec vnímat jako spíš pozitivní. „Jinak ale to, co vyšlo Britům, vychází v našich průzkumech podobně i nám,“ dodává Herzmann. „Jestli české děti někde vidí problém, tak jsou to vztahy v rodině.“

Kam chceš na dovolenou?
Podle Herzmanna děti reagují na to, že jejich rodiče jsou vystresovaní. „Za posledních dvacet let se společnost zásadně proměňuje, je těžké se orientovat v hodnotách, zvyšuje se pracovní vypětí,“ říká sociolog. „Dospělí jsou nervózní a nervozitu potom přenášejí do svých rodin,“ dodává s tím, že se ale jedná jen o jeho neověřenou pracovní hypotézu.

Ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba, která si nechala od Herzmannovy sociologické společnosti vypracovávat průzkumy o českých dětech, vidí problém ještě někde jinde. Na otázku, které jejich právo je v Česku nejčastěji pošlapáváno, totiž děti nejčastěji odpovídaly: právo na svobodu projevu. „Já si to vysvětluji tak, že rodiče se s dětmi prostě nebaví. Neptají se jich na to, co chtějí,“ říká Gomba. „A děti by si možná přály víc mluvit o tom, co rodina dělá. Třeba společně plánovat dovolenou nebo podobně.“ S tím souhlasí i dětští psychologové, podle kterých je ale nejprve nutné, aby rodiče se svými dětmi trávili více času.

„Měli jsme tu dvanáctiletého kluka, kterého nezvládali učitelé ve škole,“ vzpomíná Iva Kundrátová z Krizového centra pro děti a rodinu v Jihočeském kraji. „Po několika sezeních se ukázalo, že zlobí, protože by si prostě přál být víc s tátou,“ vypráví o rodině, kde rodiče prý byli vzorní, jen hodně zaměstnaní a s dítětem se málo viděli. Když otec začal se svým synem trávit podle jeho přání víkendy, zlobení prý zmizelo. Potíž podle Ivy Kundrátové přitom není s tím, že by se čeští rodiče o své děti nechtěli starat. „Jenom to starání hodně spojují s péčí o materiální blahobyt rodiny,“ myslí si Kundrátová. „Jako by svým dětem chtěly dopřát to, co si sami nemohli za totality dovolit. Potom tráví spoustu času v práci a málo s dětmi.“

S tím souhlasí i dětský psycholog Václav Mertin z Karlovy univerzity, podle kterého je čas strávený společně s dětmi nenahraditelný. „Bohatě přitom stačí prostě být spolu a mluvit. Klidně i o banalitách,“ říká Mertin. „Děti si potom společně s rodiči budují společný svět a ujišťují se sami o sobě. Když ale s rodiči nemůžou mluvit, kde jinde potom získají sebejistotu?“ Podle psychologa Mertina je představa řady rodičů, že nedostatek kontaktu s vlastními dětmi jednou „doženou“, mylná. „To časté pobývání spolu je nenahraditelné pro dítě do nějakých deseti dvanácti let. Když dítě přijde do puberty a začne rodičům vzdorovat, bývá už na dohánění pozdě.“

Nefackovat, mluvit
Podle psychologa Jeronýma Klimeše ale možná přichází změna. Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků, kteří se v minulých dvaceti letech soustředili na kariéry a podnikání, se prý už nabažila svých úspěchů a začíná objevovat kouzlo rodiny. „Na kariérním žebříčku nemůžete stoupat donekonečna,“ myslí si Klimeš. „Rodina začíná být pro lidi alternativou.“ To samo o sobě ale nestačí. Ještě je potřeba české rodiče naučit, že kromě materiální péče o rodinu je třeba s dětmi více být a konzultovat s nimi třeba i plány na letní dovolenou. Kromě lepších vztahů dětí s rodiči je totiž přátelská komunikace v rodině podle expertů předpokladem k tomu, aby se děti naučily přátelsky jednat mezi sebou – což je v Česku podle analýzy britských sociologů také zdejší závažný problém.

Debatu o tom má rozpoutat nedávno spuštěná vládní kampaň proti násilí na dětech, jejímž výsledkem by měl být zákon o zákazu tělesných trestů. Zdánlivě vzdálené téma, které vzbudilo řadu kritických hlasů, ale podle koordinátorky kampaně Evy Vaníčkové s britským žebříčkem štěstí úzce souvisí: „Když po rodičích chceme, aby nevychovávali své děti pohlavkováním, musíme taky říct, jak má výchova vypadat jinak.“ Tím receptem na novou výchovu má být takzvané pozitivní rodičovství, založené na tom, aby rodiče mluvili s dětmi o jejich pocitech a učili je s těmi negativními pracovat. Podle Vaníčkové má tenhle výchovný styl vést k tomu, aby se děti cítily sebevědomě a nehromadily v sobě nekontrolovanou agresi. „Žádná kampaň to nezařídí ze dne na den,“ říká koordinátorka Vaníčková, „ale je to první krok k tomu, aby rodiče v Česku začali tímhle směrem uvažovat.“