O čem mluvit s nácky

Akademici a novináři řeší, jak by měla česká média informovat o extremistech

Svoboda projevu prochází v Česku zvláštní proměnou. Extremisté, jejichž názory ještě donedávna zaznívaly v plné síle pouze na jejich webech, najednou dostali prostor v seriózním tisku. Co se změnilo a co to znamená?

Normální zpravodajství
První vlaštovkou byl Mostecký deník. „Jak policie mlátila důchodce a děti, reportáž účastníka pochodu na Janov,“ skvělo se v jeho zpravodajské části loni v říjnu po prvním pochodu neonacistů na litvínovský Janov. Regionální redakce se jako důkaz své nezávislosti rozhodla vydat reportáž člena Dělnické strany a účastníka nepovoleného pochodu Jiřího Šlégra. Text byl otištěn hned vedle textů

profesionálních autorů a pro laika nebylo úplně snadné jej odlišit.

Mezitím se hodně změnilo, pochody extremistů českými městy se staly hitem jara a nejčtenější seriózní deník Mladá fronta Dnes začátkem května otiskl interview se zakladatelem Národního odporu a jedním z hlavních představitelů neonacistického hnutí Filipem Vávrou.

„Chtěli jsme dát prostor všem bez rozdílu,“ říká do telefonu šéfredaktor Mosteckého deníku Ondřej Hájek. Na otázku, proč text, vydávaný za zpravodajský, pracuje s neověřenými informacemi (o bití dětí policií, které je avizováno v titulku, v samotném textu není ani zmínka a nepotvrdili ho ani svědci), ale odpovědět neumí. „Já tomu textu samozřejmě nevěřím. Byla to hektická doba. Nevěděli jsme, jak na to,“ pokračuje pan Hájek. „Dnes už bychom si to rozmysleli lépe. Jsme zkušenější,“ dodává závěrem.

Mladá fronta Dnes šla o půl roku později mnohem dál. Celostránkový rozhovor s Vávrou byl prvním interview s představitelem neonacismu v celostátním médiu v Česku. Vávrovi se dostalo stejného prostoru jako týden před ním lídrovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi či po něm spisovateli Benjaminu Kurasovi.

Co se to děje? Diskuse o tom, zda interview s neonacistou vést, byla prý v redakci „složitá“ a nakonec podle šéfredaktora Roberta Čásenského zvítězila aktuálnost tématu a potřeba ukázat pravé smýšlení Filipa Vávry, tedy „rasistické a xenofobní“. Zvítězil předpoklad, že pokud rozhovor povede zkušený novinář, tak se to podaří. „A podařilo,“ říká šéfredaktor Čásenský k práci svého zástupce Viliama Bucherta.

Šéfredaktor rozhodně nesdílí obavu, že rozsáhlý rozhovor s neonacistou je problém, protože bavit se na rovinu s člověkem, jehož základním cílem je šíření nenávisti, prostě nemá smysl. „Byl to běžný zpravodajský text,“ odpovídá Buchert. „Vedou se rozhovory s představiteli komunistické strany, a to jsou také extremisté.“

Nemá to smysl
Ano, to se občas stane, ale faktem je, že za poslední rok v Mladé frontě Dnes v záplavě hejtmanů, ministrů, osobností kultury a akademické sféry žádného extremistu – včetně komunistů – nalézt nelze.

„Krajní pravice by měla v Česku dostávat prostor odpovídající jejím volebním preferencím, tedy minimální,“ říká jednoduše politolog Masarykovy univerzity Miroslav Mareš, specializující se na pravicový i levicový extremismus. Navíc Filip Vávra není – aspoň podle svých slov – členem žádné politické strany a v nynějších volbách do Evropského parlamentu nekandiduje. Nutnost (rovné právo informovat v politické soutěži) dát mu prostor jako třeba krajně pravicové Dělnické straně tedy v tomto případě neplatí.

Odborníci upřednostňují zařazování vyjádření extremistů do analytických textů mapujících úmysly či ideologii neonacistů. „Rozhovory jsou nerovný souboj. Proti vám sedí někdo, jehož odpovědi budou od začátku založené na lži, a vy ji musíte neustále vyvracet,“ říká politolog Karlovy univerzity Jan Charvát. Pokud už se deník do rozhovoru pustil, měl jít cestou důsledné konfrontace.

To se ale nestalo. „Redaktor nedokázal Vávru konfrontovat, například s jeho násilnickou minulostí,“ naráží politolog na to, že noviny přijaly Vávrovo mlžení, že „není vyznavačem násilí, ale sebeobrany“. Od muže vyšetřovaného za útok na pražský gay club či výtržnictví před synagogou to není vyčerpávající odpověď. A čtenář se nedozví ani to, kvůli čemu se v těchto dvou případech musel „bránit“.

Jak dál
Politologové a lidé z neziskového sektoru mluví v souvislosti s průnikem Vávry do dobré společnosti o potřebě diskuse mezi novináři, jak informovat o extremistech.

Mezi novináři to ale příliš nevře. „Hromadnější mediální diskuse by byla určitě skvělá, ale nemyslím si, že k ní dojde,“ uvažuje Jindřich Šídlo, šéfredaktor domácího zpravodajství České televize – a svého času specialista na pravicový extremismus. Důvody proti jsou podle něj čistě praktické (časové), ale své hraje i konkurenční nesnášenlivost či zbytečná loajalita k ostatním členům cechu. Místní novináři prostě nejsou zvyklí věcně polemizovat a u jednoho stolu se zpravidla sejdou jen tehdy, když je něco ohrožuje (třeba nedávný případ tzv. náhubkového zákona).

Zároveň na scéně přetrvává názor, že demokratická společnost se s jakýmikoli názory vypořádá sama a svoboda projevu je nekonečná. „Jakkoli to novináři neradi slyší, tak vytvářejí veřejné mínění, a za něj jsou tedy spoluzodpovědní. Pokud udělá nejčtenější seriózní deník rozhovor s Filipem Vávrou, legitimizuje tím jeho názory a dělá z něj významnou osobnost,“ říká právnička Klára Kalibová. A dodává, že nosí v hlavě nápad na multimediální přednášku pro novináře. Problémem jsou samozřejmě peníze, a taky fakt, že kvůli účasti neziskového sektoru by debata ztratila punc nezávislosti.

Pohyb je alespoň na akademické půdě: sociolog Ivan Gabal společně s Karlovou univerzitou připravuje pro novináře na konec května workshop. Gabal je zastáncem dávání prostoru neonacistům v médiích, jen pokud se jedná o hlubší vhledy do jejich sociálního, politického a násilnického zázemí. „Pokud se této ambice média vzdají, stávají se jen hlásnou troubou zcela nepřípustné tolerance a rasismu, který nás už jednou dostal do hrozné války a který se znovu obrodil v devadesátých letech na Balkáně a vedl k Srebrenici.“