Car jí říkal něžně černá sotňa

Svatá Rus nade vše. Jdeme čistit krev

Fašismus v Rusku zvedá hlavu. Přesněji řečeno, už ji zvedl – a ne jednu. Je to sedmihlavá hydra. Hlavy se jí kývají na tučných dlouhých krcích, je v nich něco opojného, jako je opojná krev – jsou to hloupoučká, trdla, dobrácké ochmelky, narážejí na sebe, uštědřují si údery s komickým pobouřením, a potom se zase na znamení shody vzájemně olizují.

Mají něco z teletubbies, které si daly narůst vousy, anebo se naopak ostříhaly dohola a našly zalíbení v černo-bílo-červených odstínech barev, vzorech poznávacích znamení. Ale nad základním nevkusem jim srdce poroučí se otřásat. Nejprve z nepochopení, poté z hořkosti a zoufalství – dokdy se tohle všechno dá snášet? A potom, když svou vrozenou prostotu umocní zatrpklostí, svatost nenávistí, začínají hon na škodlivý hmyz, který jim běhá po těle.

Polibek Stalina s Kristem
Bandité – opričníci – fašisté. Kolo dějin se točí rychle. Ještě včera se zdálo, že země se topí v přívalu korupce a zločinu a že to pochmurné počasí je jí souzeno na dlouhé roky. Jenže jako v pohádce, v jedné chvíli se vše zázračně změnilo, a už je tady družina cara Ivana Hrozného a na popové scéně otvírá kluby strachu. A už železnou rukou rdousí tu chřadnoucí pospolitost zdemoralizovaných masek, která v horečných letech tak…