Politický boj je krví demokracie, ale nic se nesmí přehánět


Mirek Topolánek ani v závěru svého vládnutí nezklamal. Na své rozlučkové tiskové konferenci bezprostředně po evropském summitu k východnímu partnerství nedokázal přenést přes srdce, že se jej novináři ptají, proč nepřijeli šéfové vlád Francie a Británie. „To je urážka, dávat takové otázky,“ obořil se kvůli tomu na jednoho z amerických tazatelů.
Viděno touto příhodou možná není až tak špatně, že Česko svého hlavního administrátora střídá. Mít v čele vlády člověka, který pochybnosti o své práci považuje za urážky a navíc má potřebu to všem rozzlobeně sdělit, je vyčerpávající. U tohoto konstatování ale nelze zůstat. Důležité je, co s tímto stylem tuzemské komunikace dál.
Je to únavné
Při pohledu na první kroky nového premiéra Jana Fischera si lze tipnout, že půjde o oblíbeného šéfa vlády. Ani ne proto, že přijal funkci ve složitých časech a nebojí se ani role šéfa Evropské rady. Rozhodující zřejmě budou docela banální důvody: to, že působí klidně, rozvážně, s novináři a tím pádem i veřejností se baví, navíc aniž by musel tazatele ironizovat nebo se na ně různě šklebit, jako to rádi dělají dva hlavní vládci české politice – předsedové ODS a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu