"Zatímco Palach se připravoval k činu svého života, já ve své běloruské školce si ne a ne zavázat tkaničky. A pak s maminkou, když jdu za ručičku domů, na horním konci Václavského náměstí se právě rozehrává národní drama. To už jsem měl bačkůrky pěkně uložené v přihrádce, když Palach v Praze odšpuntoval benzin a lil si jej na své jinošské tělo.“
Divná doba. Zatímco
Klaus
, starý pragmatik, by si na summitu východního partnerství nechtěl podat ruku s
Lukašenkem
, já, intuitivně stranící běloruské opozici, uděluji tímto černý puntík jejím kulturním činovníkům. Tedy těm, s jejichž divadlem jsem měla tu čest. Běloruské Svobodné divadlo přijelo do Prahy zahrát komorní inscenaci Generation Jeans. Hru o generaci Bělorusů, pro niž je nošení džín - od chvíle, kdy si džínovou bundu přišpendlil k žerdi první protilukašenkovský demonstrant místo zabavené národní vlajky - nadčasovým symbolem svobody.
Občas je mi trapně i z něčeho, čemu jinak držím palce. Monopol na trapnost nemají jen ti blbí, bohužel, viz výše zmíněný, volně převyprávěný "palachovský“ monolog. V první řadě angažované a méně už kvalitní divadelní představení jsem čekala už předem a vybavená tímto předsudkem jsem byla připravena leccos přejít. Přešla jsem. Skandování o svobodě na povel, k němuž nás, obecenstvo, vyzval herec, anebo výpadek titulků…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu