Nesnesitelná lehkost nudy

V dlouhé historii festivalu v Cannes není tolik případů, že by publikum soutěžní film přímo vybučelo. V roce 1960 se to stalo Michelangelu Antonionimu se snímkem Dobrodružství. Režisér dokonce s hlavní hereckou hvězdou Monicou Vittiovou raději předčasně opustil sál. Druhý den se strhl poprask – přítomní filmoví profesionálové a kritici rozpoznali novátorský význam filmu a peticí si vymohli jeho přídavné promítání. Italskému tvůrci se nakonec dostalo zadostiučinění. Jeho dodnes fascinující dílo, podvracející stylistické konvence své doby, získalo nakonec Cenu poroty „za nový filmový jazyk a krásu jeho obrazů“.

S téměř půlstoletým odstupem je jasné, že Antonioni musel nepřipravené premiérové diváky iritovat. Ve dvouapůlhodinovém filmu, vyprávěném velmi pomalým tempem, se toho jakoby moc neděje. Nebo spíše: neděje se nic, co by člověk čekal. Režisér mate tělem a snímek, který na počátku rozvíjí jako příběh s tajemstvím, přesměrovává bez vyřešení záhady na úplně jinou, nečekanou dějovou kolej. Partu tří mileneckých párů potká na jejich bezstarostném výletu na jachtě po Středozemním moři nemilá příhoda. Při odpočinku na útesech čarokrásného sopečného ostrova zmizí beze stopy jedna z účastnic – Anna (Lea Massariová).

Nejdřív to vypadá na trucování po partnerské hádce, ale po mladé ženě není ani stopy. Spadla do rozbouřených…