Kruté divadlo

Čapkova moralita Věc Makropulos patří mezi hry, které je už téměř nemožné představit si zahrané „navážno“. I když se o to činohry (v současnosti Divadlo na Vinohradech) vždy znovu pokoušejí. Neplatí to ale o nové inscenaci stejnojmenné Janáčkovy opery, kterou na zimní sezonu v koprodukci s English National Opera v Londýně připravilo Národní divadlo v Praze.

Na rozdíl od Čapkova textu Janáčkova hudba nestárne. Zasahuje svojí výbušností, napínavostí, syrovostí výrazu, který vychází z přirozené melodie a rytmu slov. Podle režiséra inscenace Christophera Aldena tkví síla Janáčkovy opery v tom, že se snažil – podobně jako jeho současníci Alban Berg nebo Benjamin Britten – najít polohu, jakou měla opera v raném, barokním období. Tehdy nešlo o krásný zpěv, ale především o divadlo umocněné hudbou. A právě takové hudební divadlo – mocné a drsné – je teď v Národním divadle ke zhlédnutí.

Pitevní stůl místo postele

Na zprostředkovanou žádost Leoše Janáčka, zda by si mohl jeho hru upravit na libreto, prý Karel Čapek zabručel: „Ten starý podivín! Za chvíli zkomponuje i nějakou lokálku z novin.“ Komedie Věc Makropulos měla při prvním uvedení v roce 1922 úspěch, její autor si jí ale moc necenil, považoval ji za „upovídanou a…