K pramenům krásy a důstojnosti?

Co má společného televizní hlasatel, houslový virtuos a rychlonohá tanečnice? Otázka hodná peprné anekdoty s překvapivým vyústěním. V případě divadelní hry Cikánská suita uváděné v pražském Strašnickém divadle v režii Ivany Hessové však odpověď nepřekvapí. Richard Samko,Marek Balog i Angelika Samková patří ke známým tvářím romské komunity, patřičně vytěžovaným médii coby pozitivní vzory do zoufalství a mizérie se propadající menšiny. Každý z nich vyniká ve svém oboru; teď se spolu s dalšími tanečníky, herci a aktivisty a za zvuků autorských písní Jána Ačo Slepčíka sešli při realizaci velkoryse pojatého projektu, který má pobavit, poučit a přimět k zamyšlení.

Čárky na zdi

Suita je podle definice cyklická skladba o několika volně seřazených větách a takovým se v mnoha ohledech jeví i představení. Výchozím bodem se stává Indie jako mytická pravlast dnešních Romů a odtud se dění na jevišti v jakémsi volném řetězci asociací přesouvá od odchodu z Asie až po nejaktuálnější evropskou, respektive českou současnost. Sérii jednotlivých, vzájemně většinou nenavazujících výjevů propojuje Slepčíkův drásavě emotivní sólový zpěv provázený kytarou – bohužel pouze z reproduktoru, protože legendární muzikant a spoluautor scénáře se premiéry nedožil.

Některé černé mraky jsou…