Vidí, když je slunce

Na návštěvě u obětí jedné vlny

„Není se o čem bavit. Nic se nezměnilo a nezmění,“ říká Lýdie Žigová (26) na lavičce před okny svého bytu, ve kterém v létě 2003, napadli rodinu Žigových jeseničtí skini. Paní Žigovou, tehdy čekající prvního potomka, těžce zranili na hlavě dlažební kostkou, jejího muže srazili na zem a „pro výstrahu“ pořezali skleněnými střepy v obličeji a na hrudníku.

Ještě rok po útoku měli manželé ve svém bytě k oknům přiražené skříně, aby nic nemohlo vletět dovnitř, a večer nerozsvěcovali z obavy, aby si další útočníci nevšimli, že jsou doma.

„Skříně už u oken nemáme. Takhle nešlo pořád žít. Obavy nám ale zůstaly,“ říká potichu paní Žigová a ptá se, jak to vypadá s dvouletou romskou holčičkou, která právě leží v ostravské nemocnici, popálená na osmdesáti procentech těla po žhářském útoku na dům romské rodiny ve Vítkově.

V tu chvíli přichází manžel paní Lýdie Jan Žiga a rezolutně odmítá jakékoli rozmluvy i fotografování. „K čemu nám byl ten mediální humbuk? K čemu?“ skoro křičí pan Žiga, „Jen se další útočníci dozví, jak vypadáme. A ti tři dostali jen nízké tresty. Tak co?“

Marnost nad marnost
Původní rozsudek jesenického soudce Miloše Kubíčka pro trojici neonacistických násilníků zněl: tříletá podmínka. Do očí bijící…