Přetvořená krajina

Evropské státy v těchto měsících zpracovávají návrhy na území, která by mohla být vyhlášena přírodním dědictvím UNESCO, jako je třeba bulharský Pirin, karpatské bukové lesy, německé pobřežní nížiny či části Alp. I čeští přírodovědci spekulují, zda máme nějaké rozsáhlé, bohaté a lidmi neovlivněné území, které by mohlo aspirovat na zápis. Ve zdůvodnění musejí být i srovnání s podobnými oblastmi v Evropě a ve světě. Je to vlastně taková inventura, čím je naše země po přírodní stránce v evropském či světovém kontextu jedinečná.

Již při zběžném rozboru zjistíme, že pokud máme nějakou velkou krásnou krajinu, je tak ovlivněná lidmi a porostlá nepůvodními lesy, že ji vůbec nemůžeme přihlásit. A naopak, najdeme-li u nás skutečný přírodní klenot, většinou zaujímá plochu menší než pár čtverečních kilometrů. S určitým smutkem vidíme, jak intenzivně jsme ovlivnili a rozdrobili krajinu, ve které žijeme.

Naštěstí UNESCO zná i dědictví sestávající z celé série drobnějších lokalit. Tady už je situace příznivější. Na vyhlášení by třeba mohla aspirovat pískovcová skalní města Českého Švýcarska, krajina mezi Bezdězem, rybníkem Břehyní a Kumerským pohořím či Teplické skály a Adršpach. Jiná nádherná série by se týkala údolního fenoménu Podyjí, střední Vltavy, Ohře pod Doupovskými horami a Labe mezi Litoměřicemi a Hřenskem (jeden z německých návrhů skutečně počítá s celým německým tokem Labe). Třetí sérií by mohly být botanicky nesmírně bohaté rezervace Křivoklátska a Českého krasu, kde dohromady roste více druhů rostlin než v obrovské střední části Skalistých hor.

Můžeme ale jít ještě dál a hledat nějaké zvláštní, jedinečné rysy, třeba kombinaci geologických profilů, vzácných rostlin, pravěkých hradišť či síť renesančních rybníků a stok. V tomto okamžiku již naše inventura dostává konkrétnější rysy a jasně vidíme, že sice nemáme žádnou divočinu, ale mnoho krásných kulturních krajin – třeba okruh jihočeských vsí kolem Borkovických blat, pravěkou krajinu kolem Kouřimi nebo otevřené a čisté prostory kolem barokního Manětína.

A tehdy s hrůzou pochopíme, že za posledních sto let jsme snad s výjimkou zvláštním způsobem poetického Ostravska nevytvořili žádnou skutečně krásnou krajinu, ale právě naopak, že jsme využili a přetvořili, co šlo, a že teď už jen soutěžíme se Slováky o to, zda víc domů bude stát v Tatrách, nebo v Krkonoších.