Opera na pampě

Na ten večírek jsem přišla pozdě. Nakonec jsem ještě zastihla posledních pár hostí a režisérka

Olga Sommerová

, která ví, že na žádnou akci nedorazím tak, jak mám, mi blahosklonně strčila do ruky vypálené DVD místo promítání, které jsem prošvihla spolu s večírkem.

Pak jsem balila kufry, hádala se v bance, vyplňovala papíry, které jsem ztratila a musela je vyplnit znova, kupovala si počítač a vybalovala věci v Argentině. DVD leželo v kovové krabičce na filmy a trpělivě čekalo na svou chvíli.

Stalo se to v dálkovém autobuse, po šesti hodinách jízdy pampou. Už jsem nemohla ani spát, ani číst, a tak jsem vytáhla laptop a pustila si dokument Olgy Sommerové o vzniku opery Do samoty v tanci. Aby bylo jasno: na tu operu jsem se chystala dlouho, ale nikdy jsem nenašla odvahu, abych na ni skutečně šla. Jedná se o představení o procesu s Miladou Horákovou a při představě, že na tenhle kus půjdu do divadla, na mě vždycky padla všechna tíha světa. Naštěstí všichni nejsou takoví zbabělci jako já, protože opera je pořád vyprodaná.

Pampa je nekonečná, stejně jako smutek, který vás potichu obstoupí, když slyšíte, jak na archivních záběrech, které se proplétají mezi zkouškami z představení, promlouvá kultivovaně a jakoby umíněně doktorka Horáková ke svým katům. Téměř na konci pak mluví jiná žena, bývalá prokurátorka Brožová-Polednová. Myslela si, že Milada Horáková připravovala další válku, ale přesto – ona by jí prý byla dala milost. Polednová vzpomíná i na den popravy, kdy musela být přítomná, a pak se jí z toho všeho udělalo špatně – tak, že do ní museli nalít panáka.

I mně bylo po jejím doznání špatně, protože jsem najednou v jediném záblesku prožila spolu s katyní a její obětí celou absurditu padesátých let, kdy komunisti prostřednictvím procesu vyslali všem jasnou zprávu: můžeme si s vámi dělat, co budeme chtít. Můžeme pověsit protifašistickou bojovnici, nařknout ji, z čeho se nám zachce, a vy ani nemrknete.

Dokument zachycuje zkoušky s velkou operní divou Soňou Červenou, její trochu patetický projev, který se bije se záběry, na nichž mluví střízlivým hlasem Milada Horáková. Ale i z tohoto kontrastu vzlíná zvláštní síla. Jako by Červená naléhavě vyvolávala ducha Milady Horákové sem zpátky na tuto zemi, do tohoto světa, v němž se upalují Romové, schvalují náhubkové zákony a naši demokracii jako by nějaký divý vítr vál zpátky na východ.