Pravidla citu

Kdyby v roce 1918 nebyla vznikla republika, dožil by patrně v klidu jako univerzitní profesor pod penzí. Ve vile v Hluboké nad Vltavou by se obklopil vnoučaty, vzpomínal na časy, kdy býval rektorem Karlovy univerzity, a vždycky jednou za deset let, o kulatinách, by si z novin vystřihl zdravice svých žáků. Ale přišel převrat, který

Mareš

pochopil jako událost, která obrátila vzájemný poměr Čechů a Němců v srdci Evropy: vznikl nový panský národ, který má právo zařídit se ve svém státě podle svého. Mareš zdaleka nebyl mezi Čechy sám, kdo měl pro sudetské Němce, bouřící se proti takovému stavu, odpověď: Mlčte, jako jsme doposud mlčeli my – teď vás je málo.

„Pravda je to, co být má“
Jeho kariéra vědce ukazuje, jak se z poznávání rodí světonázor a z něj případně i ochota k politickému angažmá. Získal si obecné uznání jako lékař-fyziolog, od roku 1906 publikoval na pokračování spis Fyziologie, který položil základy oboru, v necelých čtyřiceti letech se stal profesorem. Bylo to v době, kdy vrcholilo vítězné tažení pozitivismu ve vědě. Všechno se dá poznat, všechno vysvětlit, což platí také pro vědu o živých organismech, tvrdilo se. Atom k atomu se tiskne, buňka k buňce vine: tímto způsobem se život organizuje od jednoduchých forem k nejsložitějším – a kdo zná toto pravidlo, ten může organismy také dešifrovat. Třeba lidské štěstí je…