Ranní povelikonoční jízda tramvají. Mlaskající chlapeček sedící za mnou. Moc si nepamatuji, jak jsem se sem dostala, vstávání nebylo zrovna životaplné. Ten zvuk mi rve uši, přemýšlím, jak ho vypnout. Mám ještě slepené oči, musím se přenést z nálady volných dnů do šedi těch školních. Ostatní cestující jsou na tom dost podobně, alespoň podle toho, jak se tváří.
Pozdravy spolužáků. Zasedám do lavice a prohlížím si zadání letošních maturitních slohových prací. Příští rok my. Bude to velká premiéra státních maturit, o kterých toho zase až tak moc nevíme. Nevíme, co od nich čekat. Sehrajeme roli zkušebních králíků.
Hodina češtiny. Poslouchám výklad mé milé profesorky a hryže mě pomyšlení, že tohle má za rok skončit. Bude mi chybět. Další hodinu máme suplovanou, prokecám ji se spolužačkou. Probrat všechny novinky je bezpodmínečně nutné. Z následujících dějin umění si zapamatuji jen to, že za druhé světové války puklo zvonu u Svatého Víta srdce. Puklé srdce. V matematice nechápavě zírám na všechna ta čísla a písmena, rovnice, co se v mém sešitě nerovnají, a vzorečky, které mi vzorové nepřipadají. Ještě že není fyzika, dnes na ni nejsem zrovna naladěná. Ostatně jako jindy.
Další čeština, tentokrát o Josefu Čapkovi. Naši profesorku zamrzí, že jsme od něj nikdo nic nečetli. Navnadila nás už na spoustu titulů a já budu příště v knihovně hledat u písmene Č.
Hodiny češtiny a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
