Editorial

Jiří Paroubek

zřejmě vymyslel nejgeniálnější strategii, jak zničit ODS a českou pravici. Přemluvil

Václava Havla

, aby zkritizoval ČSSD a naopak pochválil

Mirka Topolánka

a jeho stranu. Jak jinak si vysvětlit tu hysterii a zděšení, které zavládlo u občanských demokratů a některých konzervativních komentátorů, když Havel podpořil pravici? Mnozí představitelé ODS hrozili téměř odchodem ze strany, opouštěli různé partajní orgány a prosili bohy o smilování.

České strany jsou zřejmě velmi nestabilní, když jimi dokáže otřást nikoli veřejně vyjádřená kritika, ale podpora. Přitom jestli to muselo být pro někoho těžké, tak pro Václava Havla. Síla bývalého českého prezidenta vždy spočívala v tom, že dokázal jít se svými názory proti proudu, stále byl o kus dál před svými oponenty i stoupenci. Měl ale jednu chybu, nedokázal překousnout svou nechuť k ODS. Ať udělala cokoli, byla pro něj minimálně od druhé poloviny devadesátých let zosobněným zlem. V tuto chvíli nepředběhl své oponenty, ale sám sebe a to je, jak známo, vždy to nejtěžší.

Nicméně Václav Havel nevstupuje do ODS a ani jí nepíše program. Prostě si jen všiml (na rozdíl od komentátora Petra Uhla, který Havlova slova označil za „poslední hřebík nejen do rakve jeho levicovosti a intelektuálství, ale i demokracie a osobní integrity“), že se tato strana mění. Že už není uzavřeným, protievropským spolkem specializovaným na hledání nepřátel. Je to normální politické uskupení, jež má řadu chyb, ale i silných stránek. Bez jejích hlasů neprojde například Lisabonská smlouva, o které píšeme na stranách 16–19. V ODS je sice stále velmi mnoho lidí, kteří v Evropě vidí zlo, ale takové politiky najdeme ve všech uskupeních. Nejsilnější pravicovou stranu nemění Václav Havel, ona se mění sama. Minimálně po volbách v roce 2002 si totiž uvědomila, že pokud se neotevře i jiným názorům, bude i nadále víc a víc prohrávat, jako tomu bylo za časů Václava Klause.

Co by za podporu dali takoví lidovci, kteří už neztrácejí jen voliče, ale také své představitele. Miroslav Kalousek a Vlasta Parkanová naznačují, že jsou připraveni stranu opustit, pokud dopadne špatně blížící se sjezd. Politická scéna se viditelně přeskupuje, a tak se tomu chystáme i v příštích číslech věnovat pozornost.

A nyní ještě k věcem z nitra Respektu. Jak jste si jistě všimli, v Respektu už nevycházejí texty The Economist. Je to dáno tím, že jsme se zatím s tímto listem nedomluvili na podmínkách prodloužení smlouvy.

Zároveň s potěšením píši, že v soutěži o Nejkrásnější české knihy roku 2008 získala 2. místo publikace Praha 3 – architektonický průvodce autorů Jana Sedláka a Zdeňka Lukeše, kterou doprovázejí fotografie Ester Havlové a našeho fotografa Karla Cudlína.

O síle naší obrazové redakce svědčí i to, že na Prague Photo 2009 získal cenu Young PRAGUE PHOTO Award, určenou pro mladého fotografa do 35 let, náš kolega Milan Jaroš. Uspěl se snímky z východoslovenských romských osad, které původně vyšly právě v Respektu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení a prohlížení fotografií vám přeje

ERIK TABERY