Nebeský cimbálek

Sbírka modlitebních knížek odhaluje neznámou podobu zdejší lidové zbožnosti

Po

Vincenci Medkovi

toho moc nezůstalo. Ale nebyl to promarněný život: ačkoli měl na světě vyměřených pouhých pětatřicet let, zplodil pět dětí a ručně napsal a ilustroval překrásnou knihu

Duchovní Růžová Zahrádka

.

„Já ne nadarmo rozličnýma růžemi svou modlitební knížku jsem vyzdobil a jí také to jméno Růžová Zahrádka dal, abych ukázal, že člověk tak vroucně se modliti má, aby jeho modlitby takovou vůni ze sebe vydávaly, tak jako vonné růže a květiny člověka jejich líbeznou vůní občerstvují,“

napsal Medek v roce 1816 v úvodu díla, jež věnoval ženě Johanně.

Jeho název nyní stojí v titulu výstavního a literárního počinu, jenž odhalil kulturní bohatství, o kterém tu skoro nikdo nevěděl.

Kanonýrova víra
Až na sběratele Jana Poše (1920–1996), někdejšího uměleckého šéfa loutkových filmů v Krátkém filmu Praha. Nejdřív objevil několik knih, které mu učarovaly, včetně té Medkovy, pak prochodil desítky antikvariátů, prolézal půdy, vyptával se, pátral po dalších. A nakonec mu z toho vznikla kolekce čtyř stovek ručně vytvořených modlitebních knížek z přelomu 18. a 19. století z českého a moravského venkova. Když zemřel, jeho žena celou sbírku odkázala olomouckému muzeu a to z ní nyní uspořádalo výstavu doprovozenou publikací, provedenou v podobně okázalém duchu, jaký mají zařazené modlitební knížky.

Na sklonku 18. století se z nich stal skutečný fenomén. Nikdy předtím ani potom se v takovém množství a hlavně v takové kvalitě neopakoval. Důvod byl prostý: osvícenské reformy Josefa II. s sebou přinesly tažení proti všemu, co zavánělo zbožností, jež se u nás v barokním období vyvinula do zvláštní formy až mystického prožívání. Náboženský život měl být co nejprofánnější, zbavený všech zázračných obrazů, relikvií, zjevení, poutí a srdceryvných modliteb odříkávaných od rána do večera. Jenže tato forma racionálního křesťanství neměla venkovu protkanému sítěmi poutních míst, kapliček a křížových cest co nabídnout.

Záhy se tak navzdory cenzuře krajem začala šířit podivuhodná dílka. Vzorem jim byly staré tištěné breviáře, výtahy liturgických textů, které po Čechách a Moravě během rekatolizace rozdávali misionáři v masových nákladech. Jenže ty měly podobu laciných brožurek vyzdobených maximálně jednoduchými dřevořezy. Zato tyto modlitební knížky jsou skutečnými výtvarnými skvosty.

Mezi jejich autory najdeme pestrou směsici profesí: učitele, úředníky, řemeslníky, krejčí, kostelníky, ale třeba i kaprála či vysloužilého kanonýra. Přepisováním liter a výzdobou stránek strávili dlouhé hodiny a půvabný výsledek této práce přesně odráží, co lidem na víře zbavené všech tajemství chybělo. Je to podobné, jako kdyby chtěl Josef II. nahradit lidovou muziku symfoniemi. Lidé by z nich sice přejali některé tóny, ale obalili by je do formy, na kterou byli léta uvyklí.

Odmítání jakékoli suchopárnosti v přístupu k víře prozrazují už některé názvy knížek: Strom života, na kterémžto vzrostlo prv nikdy nevídané ovoce, totiž překrásné modlitby, Autočistič duchovní obsahující rozličné nábožné modlitby, Duchovní nebeský cimbálek. A když se člověk podívá na stránky plné planoucích srdcí, krvácejících ran a vinoucích se rostlin, je jasné, že na venkově Josef II. svůj zápas prohrál.

Růžička rajská
Zdeněk R. Nešpor v publikaci doprovázející výstavu o modlitebních knížkách píše: „Byly jakýmsi ,domácím doplňkem‘ kostelní zbožnosti a někdy i ,návodem‘ k ní a současně mohly být používány zcela ,magicky‘, jako orákula a ochranné amulety, s čímž by žádná církev nikdy nesouhlasila.“ Pod tlakem se člověk někdy radikalizuje a to je případ i těchto rukodělných originálů – mnohdy jsou totiž pojaty v ultrakatolickém duchu a zdůrazňují magické prvky víry.

„Pozdravený a požehnaný buď v chvále všech anjelův, ó nejchvalitebnější Ježíši, nejkrásnější stříbrné bělosti růžičko rajská, jasně se stkvoucí kvítku zlatý vnitřní hořící lásky, nad sníh bělejší liliový kvítku nevinné čistoty.“ Tak takto si osvícenci vyznávající přísnou strohost víru opravdu nepředstavovali. Jenže baroko vnímalo krajinu jako zahradu, božský sad plný stromů s nejlahodnějšími plody. A právě tak prožíval venkov svou víru – s velkým přispěním modlitebních knížek – ještě v polovině 19. století.

Dnes už se církevní a lidová zbožnost u nás drží na okraji společenského zájmu a na dochované modlitební knížky se tak v podstatě díváme jako na doklad něčeho, co už je dávno mrtvé. Což je docela smutný pocit. Ti výtvarní samouci totiž svou věc brali skutečně vážně, a když jeden z nich titul vybavil varováním „kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne“, je zřejmé, že tomu opravdu hluboce věřil.

RŮŽOVÁ ZAHRÁDKA
Arcidiecézní muzeum Olomouc, 19. 2.–3. 5.
Arbor vitae, Muzeum umění Olomouc, 264 stran