Dopisy

AŽ NAPRŠÍ A VSÁKNE
RESPEKT 16/09
Vážená redakce,
při čtení článku mě velmi překvapil údaj, že „čtyřčlenná rodina za rok prosplachuje tři tisíce korun“. Vzal jsem si fakturu za vodné za loňský rok a zjistil jsem, že naše pětičlenná rodina žijící v rodinném domku se dvěma WC a dvěma koupelnami má roční (!) účet za veškerou vodu 2686 Kč. Vychází nám tedy spotřeba 40 litrů na den a osobu.
Vámi uváděnou částku tři tisíce korun by tedy prosplachovala jen rodina, která by trpěla celoročně epidemií průjmovitého onemocnění či platí za vodu více než zlatem.
S pozdravem MUDr. Štěpán Bejvančický

KÁVA V ZEMI TURKA
RESPEKT 11/09
Turku se u nás dařilo
Autor článku Martin Kuciel se do podniku zahraničního obchodu Koospol a do Balíren obchodu (BO) strefuje jen mírně, nicméně nespravedlivě. Pominul přitom odpovědnost za devastaci kultury přípravy kávy ležící na celém sektoru pohostinství družstevního a státního.
Podle informací, které jsem měl od pamětníků, se v době první republiky čistá černá káva konzumovala převážně v kavárnách. V restauracích a v lépe situovaných domácnostech se podávala po hlavním jídle a připravovala se převážně jako zavařená do vody a slitá nebo cezená. Ve většině domácností se vařila káva ze semletého praženého žita a cikorky a jen se ochucovala troškou čerstvě mleté kávy přidávané před koncem vaření.
Připomínám, že v Protektorátu Čechy a Morava byly devizové prostředky po 15. březnu 1939 v bankách vázány a žádná zelená káva se už nepřivezla. Všechny pražírny kávy byly okamžitě uzavřeny a káva, kterou se nepodařilo ukrýt, byla zkonfiskována. Po celou dobu okupace lidé doma občas pražili doma skladované nebo pašované kávy ze Slovenska a Německa a snažili se zkonzumovat to, čemu se začalo říkat „český turek“, do poslední částečky.
První káva po osvobození byla rozpustná a pocházela od americké armády, později se prodávala opět rozpustná v armádních denních dávkách z pomoci UNRA. První poválečná u nás pražená káva přišla na trh koncem čtyřicátých let a prodávalo se kilo za 800 korun. Restaurace dávno vyházely jako nepotřebné lamky a jak se všechny předválečné kávovary jmenovaly, nový personál by je ani neuměl obsluhovat. Při znárodňování a združstevňování celého sektoru veřejného stravování se nepotřebné zařízení částečně zničilo, částečně rozkradlo. Mládež z učňovských škol musela rychle zapomenout, co se o přípravě káv naučila, a „zákonem“ na place byl jen pan vrchní a pravidlo „kdo nekrade z veřejného, okrádá vlastní rodinu“. Našemu „turku“ se v tomto prostředí výtečně dařilo.
Balírny obchodu podnikaly od roku 1966 pokusy o praktickou propagaci vyšší kultury přípravy a podávání kávy (podrobně jsem je popsal ve svých vzpomínkách). Ty však vždy narazily na neúspěch, jakmile se jich ujaly podniky pohostinství.
Jaromír Skácel