Nikomu nesloužit

Uložil si do života přísnost. Jeví se to až jako biografický paradox: člověk, který v mládí chtěl být básníkem a umělcem, si nakonec vybral práci, při které si múzy zakázal. A přitom ještě v osmadvaceti, těsně před habilitací na pražské univerzitě v oboru všeobecných dějin, vydal sbírku básní - pro kterou se nedávno dostal i do Wernischova souboru „zapomínaných, opomíjených a opovrhovaných" poetů

Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl

. Literatury a umění se nevzdal ani později. Znal se s mnoha umělci: jezdil za

Bedřichem Smetanou

, dožívajícím v jabkenické myslivně, i za

Antonínem Slavíčkem

, krajinařícím v Kameničkách. V šířce a univerzálnosti kulturního rozhledu ho prý překonal až o čtvrtstoletí později Šalda.

Proč se Jaroslav Goll svých mladických srdečních záležitostí vzdal? Nejprve asi z nezbytí: literaturu ani umění v jeho době nešlo studovat na univerzitě - a tak vzal, co „zbylo", historii. A měl štěstí: jeho učitelé, hlavně ti, se kterými se setkal na studiích v Německu, ho navedli na takový typ odborné dráhy, jaký by v Praze v jeho době nebyl možný.

Specificky český úkol

Když Jaroslav Goll studoval, byl na vrcholu slávy „otec národa" František Palacký. Češi v něm oslavovali…