Editorial

Omšelé cedulky na zdech starších domů nesoucí jednoduchou větu „Zde padl neznámý hrdina“ mají tragický a fascinující rozměr. Jak je možné, že někdo položí svůj život za vlast a my neznáme jeho jméno? Zdálo se to jako zvláštní zpráva o době, která byla plná tragických konfliktů, kde lehce mizejí identity.

Dnes se „neznámé“ oběti vracejí na scénu. Uprostřed minulého týdne začal platit zákon, o kterém jsme vás už informovali. Zakazuje zveřejňování policejních odposlechů a identit obětí násilných trestních činů. Za vznikem nesmyslného zákona stál mimo jiné i ministr vnitra Ivan Langer, který téměř ve stejnou chvíli, kdy zákon vešel v platnost, zveřejňoval pyšně svůj projekt na rychlé informování veřejnosti prostřednictvím médií, že se ztratily malé děti. Cílem je mimo jiné ztížit únoscům přesouvání po zemi s uneseným dítětem. Jak to, že najednou je zveřejňování identity správné? Je to jednoduché, někdy to totiž má smysl a někdy ne. Nejde to vyřešit zákonem, je třeba použít zdravý rozum. Mimochodem, podle zákona by média, ještě než zveřejní informaci o pátrání, měla obvolat příbuzné, jestli jim dávají souhlas. Více k zákonu na www.vezenipronovinare.cz.

A ještě k číslu, které držíte v rukou. Silvie Lauder a Ondřej Kundra zjišťovali, jak česká ale i evropská elita analyzuje politiku Václava Klause vůči Evropské unii. A je evidentní, že představa Klause coby…