Dlouhá služba anesteziologa

Křičím na chirurga: „Ten pacient je moribundní!“ Přes mé opakované vysvětlování, že zemře do 24 hodin, ať bude operován nebo ne, odjíždíme na sál. Od šmajdající postele, puchýřů, opadané omítky, posměšně problikávající zářivky, od pachu potu, moče a strachu mne trhá chladné vrnění budíku.

Pomalu ohmatávám mozkem obrysy nového dne. Je šest hodin ráno a Klárku do školy vedu já. Při přípravě svačiny a snídaně přemýšlím o větách, které jsem včera podepisoval v písance. Větu „Teta Helena má hotel“ jsme před třiceti lety určitě zapomněli natrénovat. Nejspíš jsme tenkrát dřeli věty typu „Soudružka Helena tlačí pluh“.

Ještě nakrmit Aishu a dát pozor, aby celý den nemňoukala ze zavřené ledničky. Máme trochu zpoždění, a tak úkol jít jen po světlých dlažebních kostičkách šidím. Jsme skoro první ve družině, dávám pusu dcerce a doufám, že je smířená s tím, že mne tři dny neuvidí. V tramvaji číslo 24 mžourám na plakát se slovy „Dáme vám skutečný“ a zjišťuji, že i řidič autobusu bere víc než lékař. Při převlékání do bílého pláště hloubám, kdy se doma vlastně potkáme se ženou. Bohužel také pracuje ve zdravotnictví.

Pod taktovkou alarmů

Sedím na hlášení a usrkávám silnou kávu. Dneska nejdu uspávat na chirurgii ani jinam. Nebudu podávat anestezii, míchat chemické sny, umrtvovat, sledovat životní funkce a zase oživovat. Nebudu…