Cesty bílým tichem
Boj o zemské póly začal v režii mimořádně odvážných solitérů, jejichž nesporná sláva měla své limity. Dnešní následovníci táhnou do bílé nicoty ve špičkových bundách s dokonalými spacáky na zádech, jejich počet stoupá, ale přesto zatím ještě nemůže být řeč o drtivé masové turistice. Potíž je spíš v tom, jak dlouho se v „mocné a spravedlivé“ krajině udrží podmínky, kvůli nimž se dodnes na zemské póly vydávají především skuteční dobrodruzi.
Postava, která právě vchází do dveří jedné z hospod na pražských Vinohradech, neodbytně připomíná medvěda. Je to poněkud laciný příměr, ale v případě polárníka Miroslava Jakeše se mu při nejlepší vůli nelze vyhnout. Dojem z mohutné postavy umocňuje hnědá tepláková souprava a kolébavá chůze, na níž se podepisuje pět amputovaných prstů u nohou. Ty Jakešovi omrzly už před třiadvaceti lety při výstupu na nejvyšší horu jihoamerických And. Tehdy uklouzl a spadl z výšky padesáti metrů. Zranil si záda, ale přežil a nakonec se mu podařilo v krutém mrazu dopotácet se několik kilometrů do nejbližší vesnice.
Strašlivá pouť znamenala začátek dobrodružné cesty, při níž toho dodnes vyzkoušel opravdu hodně, včetně sólového přechodu Grónska a sedmi výprav na severní pól. „Nejde tam nic okecat. Dochází vám jídlo, a přestože zuří sněhová bouře, musíte jít dál bílou tmou a doufat, že se neztratíte,“ vypráví Jakeš o světě, kde jdou běžné návyky rychle stranou. „Jednou jsem vyzvracel jídlo, ale protože v tom byl salám, nechal jsem to zmrznout v pytlíku na nejhorší časy.“
Pekelné útrapy prý stojí za to. „Přesně to nedovedu popsat, ale je to nádherné. Liduprázdná krajina, která je pořád v pohybu. Led praská a mezi krami se vytvoří řeky nebo jezera.“ Neodolatelné jsou prý i polární záře a halové jevy, při nichž slunce nad bílou plochou vytváří efekt kulaté průhledné střechy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
