Sám sobě cizincem

Lehkost, mírnost, klid, nadhled, cudnost, pokora. Slova, která se k němu hodí míň než k jakékoli jiné postavě na naší výtvarné scéně. Jiří David (1956) má zkrátka buldočí povahu, což je pro něj dobře. Právě díky ní si totiž na scéně vydobyl výjimečné postavení: když byl v nedávné anketě Reflexu prohlášen teoretiky a umělci za nejvýraznější osobnost, jež od revoluce dosud ovlivnila české umění, dalo se to interpretovat tak, že tu prostě není nikdo viditelnější, kdo by tak neúnavně a nepřetržitě utvářel a zároveň komentoval zdejší výtvarný provoz.

Někoho tím může iritovat, nicméně jeho zarputilý projev je i po těch dvaceti letech, co se pohybuje na špičce výtvarné scény, inspirativní. David se nikdy nebál říkat nahlas, co si myslí, což je v kulturní obci nezvyklé a pro její názorově zatuchlé ovzduší prospěšné. A nejen to: zároveň nemá strach neustále dokazovat, že za pozornost nestojí jen jeho rtuťovité výstupy na veřejnosti, ale i jeho neustále se proměňující tvorba, jejíž „čtení“ může být pro leckoho až nemožné. současně se o to snaží na své Předběžné retrospektivě v Městské knihovně, spravované Galerií hlavního města Prahy.

Krátce po jejím zahájení Jiří David opět dokázal, že umí jít proti proudu. V Česku se nenosí, aby se o vlastní prezentaci staral sám umělec, ovšem pro Davida to není problém: přátelům a médiím e-mailem rozeslal recenzi, kterou o něm v…