Na ropné houpačce

Fotografie: Teď je jí dost, ale jednou po ní bude zase sháňka. (Vylitá ropa při záplavách v Texasu, letecký pohled) - Autor: Globe Media/Reuters

Před třemi lety odhadovalo správně jen několik institucí, včetně „analytika“ Huga Cháveze, že cena ropy překročí sto dolarů za barel. Před necelým rokem se více specialistů domnívalo, že cena ropy klesne možná až na 80 dolarů, ale se 40 dolary nepočítal vůbec nikdo (v současnosti cena už trochu stoupla a je zhruba 54 dolarů za barel). Jak to vlastně je – může během jednoho roku stát barel ropy deset i dvě stě dolarů? Tato záležitost má pro nás dalekosáhlý dopad, protože při cenách nad sto dolarů za barel utratíme většinu zisků z našeho vývozu za dovoz ropy a plynu.

Současné nízké ceny ropy jsou asi tím nejúčinnějším prostředkem na krizi. Rusové, Arabové a další vývozci ropy zachraňují svět, ale nedělají to dobrovolně, nýbrž se skřípěním zubů. Těžba ropy přitom téměř neklesá – loni o pouhých 0,2 procenta; v tomto roce se odhady mění každé dva týdny, dnes se uvažuje o celosvětovém propadu těžby o 0,8 procenta. Jinými slovy, pokud doufáme, že krize omezí těžbu, zlepší hospodaření a prodlouží životnost ložisek, měli bychom si uvědomit, že bychom za tento rok odsunuli konečné vyčerpání ropy o tři dny.

Ceny se po nečekaném propadu jen mírně zvedly, výše těžby se zatím téměř nemění, ale ropní vývozci potřebují stále stejné a spíš větší množství peněz na provoz státu. Pokud by jednostranně omezili těžbu ve snaze zvýšit ceny, jejich zákazníky by vděčně přebral jiný vývozce. Exportéři jsou tak chyceni v pasti státu schopného vyvážet jen jediný produkt, se kterým stojí a padá jejich vnitřní stabilita.

Další velké omezení schopnosti těžařů reagovat na měnící se poptávku spočívá ve způsobu, jakým se pracuje se staršími, napůl vyčerpanými velkými poli, odkud pocházejí dvě třetiny světové produkce. Tato ložiska fungují v nějakém optimálním tlakovém režimu, kdy na jedné straně se vhání voda nebo plyn a na druhé straně se čerpá ropa s vodou. Regulace těžby je obtížná a odstavení pole téměř nepřichází v úvahu, protože těžař by stejně musel ložisko udržovat v určitém „natlakování“, aby měl jistotu, že se může vrátit. Malé, jednoduché ložisko se dá zakonzervovat, ale u ropného superpole se o to zatím nikdo nepokusil.

Za této situace jsou nízké ceny ropy sice překvapující, ale vysvětlitelné. Jsou způsobeny dočasným převisem nabídky nad poptávkou, kterou krize přibrzdila. Neznáme povahu této „dočasnosti“ – bude trvat dva roky, nebo pět? V podstatě může trvat tak dlouho, dokud vývozci budou schopni těžit ropu na dříve objevených ložiscích s vybudovanou infrastrukturou, kde jsou těžební náklady relativně nízké.

Inverzní bublina

Krátkodobě mohou ceny klesnout i pod těžební náklady. Ty se většinou počítají tak, že sečteme náklady na těžbu a dopravu do nejbližšího terminálu, což je jistý druh velkoobchodu. Těžební náklady jsou jako v každém jiném podnikání firemním tajemstvím, protože umožňují odhadnout konkurenceschopnost a míru zisku, což má vliv na akcie firmy a její celkovou hodnotu. Přitom od výše těžebních nákladů na ropu a plyn se ve vzdálenějším horizontu příštích několika let bude nejspíš odvíjet další průběh hospodářské krize.

Ta nejlepší arabská ložiska pravděpodobně získávají barel ropy za zhruba osm dolarů. Většina velkých světových ložisek by se v současnosti měla potýkat s těžebními náklady nad dvacet dolarů, ale vzdálená a složitější ložiska pravděpodobně těží ropu s náklady 30–40 dolarů za barel. U nově otevíraných ložisek někde na šelfu nebo v Arktidě, kde pár měsíců do roka nedovolí počasí ani přistání lodi u vrtné plošiny, jsou těžební náklady celkem shodně odhadovány na 60–80 dolarů. V tomto rozmezí by se asi měla pohybovat správná, realistická cena ropy, která by umožnila vývozci vydělat a přitom investovat do dalšího průzkumu a rozvoje ropovodů a terminálů. Současné ceny vedou spíš k nadměrnému využívání a rabování ložisek.

Je pravděpodobné, že v budoucnu budeme svědky výkyvu opačným směrem – cena ropy poletí opět vzhůru. Ve své druhé fázi proto přeroste ekonomická krize v krizi způsobenou vysokými cenami energií, což ve fázi třetí vyústí v globální zdražení umělých hnojiv, a tím i potravin. Na současné krizi málokdy hledáme kladné stránky, ale zatím má jeden výrazně pozitivní dopad – snížila ceny potravin, a pomohla tak nejméně půl miliardě chudých lidí v zemích třetího světa.

Znepokojivá je zejména situace Ruska, které má kvůli zastaralým technologiím a dožívající infrastruktuře těžební náklady pravděpodobně nad 30 dolarů za barel a možná dosahující skoro 40 dolarů, tedy téměř současných cen. Pokud by období nízké ceny ropy mělo trvat další dva až tři roky, vedlo by to k dramatickému ožebračení tohoto velkého státu. Pravděpodobný vývoj by byl pokračováním toho, co se již děje – čínský kapitál by začal přebírat ruské suroviny. Nechtěl bych to vykřikovat někde u benzinové pumpy, ale pro stabilitu Evropy by určitě bylo dlouhodobě výhodnější, aby ropa stála více.

„Studená fúze“ na ropných ložiscích

K výkyvu cen opačným směrem může dojít i proto, že příprava a otevření nového ložiska trvá nejméně kolem šesti let, takže uplyne několik roků, než dojde k nasycení rostoucí poptávky a zastavení hysterie z hrozícího nedostatku. S určitostí víme, že nová ložiska budou drahá, protože v tomto světě jsou sice mainstreamové, ve velkých sériích vyráběné věci stále lacinější, ale individuálně na míru vyrobené složité předměty stále dražší. Vrtná plošina dnes stojí dvojnásobek toho, co stála ještě před několika lety. Nevšimli jsme si toho, protože častěji za život kupujeme pračku či ledničku než jaderný reaktor anebo vrtnou plošinu.

Pro stabilitu Evropy by bylo výhodnější, kdyby ropa stála více než dnes.Na běžném ropném ložisku zůstává nevytěženo kolem 65 procent ropy. Pokud bychom byli schopni získat jenom polovinu tohoto množství, státy jako USA by mohly dalších dvacet let krýt svoji ropnou spotřebu z domácích zdrojů a nemusely by podnikat krkolomná vojenská tažení na Blízkém východě. Stačí zdánlivě málo – nalézt vhodnou technologii těžby zbytkové ropy a bylo by po starostech (o zbytkové surovině čtěte více v rámečku Nedobytná ropa).

Velká ložiska starší než 30 let, která dnes představují 67–72 procent světové těžby, se v ropné terminologii nazývají „brownfields“. Desítky let řeší ropné společnosti a jejich výzkumná centra problém, jak z nich zbytkovou ropu vytěžit, a tím využít existující technologické zázemí i infrastrukturu. Je to něco jako studená fúze, kterou stačí objevit. Jenže od objevu jsme stále ještě vzdáleni možná desítky let.

Nově se uvažuje o vhánění oxidu uhličitého do prostoru starého ložiska. Zbavovali bychom se tím skleníkového plynu, a navíc bychom získali více ropy. V celkové bilanci to ale vypadá tak, že na každou tunu uloženého oxidu uhličitého bychom vyprodukovali kolem dvou tun oxidu uhličitého vzniklého spálením získané ropy. Jestliže by existoval velký zdroj laciného odpadního CO2, pak se jedná o těžebně, ale ne ekologicky využitelnou technologii.

Raději šetřit

Jedním z hlavních způsobů, jak víceméně samovolně zaháníme hospodářskou krizi, jsou nízké ceny energií. Podvazujeme tím však investice do průzkumu a otevírání dalších ložisek. Vzniká inverzní bublina nereálně nízkých cen, která destabilizuje Rusko a další státy, a hrozí prasknutím a přestřelením cen, tedy další fází globální krize.

Za této situace bych doporučil zadlužovat se co nejméně, protože peníze budeme nejspíš potřebovat na nákup energetických surovin. Pokud však chceme bojovat s krizí a nezaměstnaností formou státních „hladových zdí“, pak bychom se měli především vydat cestou energetických úspor a zvyšující se energetické soběstačnosti.

NEDOBYTNÁ ROPA

Pokud je navrtáno nové ropné ložisko, tlak v horninovém masivu začne vypuzovat ropu k povrchu. Tímto samovolným způsobem se obvykle vytěží kolem 10 % veškeré ropy. Pak se již musí do okolních vrtů vhánět voda či plyn, ta vypuzuje ropnou směs a z vrtů se dá vyčerpat dalších nejméně 20 % zásob ložiska.

Potom už nastanou velké problémy. Je zapotřebí sestavit matematický model ropného pole a navrhnout systémy vertikálních i horizontálních vrtů a jim odpovídající tlakový režim vháněcích i čerpacích vrtů. Každý krok je velice drahý technologie pak už má jen málo společného s klasickou těžbou ropy.

Ilustrativní je příklad ropného pole Handil v Indonésii, 200–3500 metrů pod mořským dnem. Ropa, která sama vytekla nebo šla jednoduchým způsobem vyčerpat, tvořila 32 % celkového vytěženého množství. Pak nastalo dražší období vhánění tlakové vody a plynu, díky němuž se podařilo získat 67 % těžby. Potom však vrty čerpaly už jen vháněnou vodu. Těžba byla na půl roku prakticky zastavena a experti navrhli nový, ještě dražší technologický provoz, díky kterému se podařilo získat další jedno procento celkové těžby.

Ne všude dopadla finální fáze těžby tak katastroficky – z malajsijského ložiska Betty se podařilo získat skoro 13 % celkové těžby. Stejně však nakonec v zemi zůstalo kolem 60 % ropy.

KDO VYDĚLAL NA BOOMU

Proč chybějí peníze na investice do ropných ložisek, když loni byla ropa rekordně drahá? Na rostoucích cenách minulý rok vydělávali všichni – spekulanti, kteří ropu nakupovali, aby ji mohli dráž prodat, těžařské firmy i ropné státy, jimž ovšem boom leckdy mnoho pozitivního nepřinesl: rostoucí ceny energií kombinované s přílivem „ropných“ peněz vyvolaly v mnoha zemích Blízkého východu inflaci. Napomohlo jí i to, když např. Saúdská Arábie, Omán či Spojené arabské emiráty dramaticky zvýšily platy státních zaměstnanců až o 70 procent. Investovalo se i rozumněji, nepodařilo se to ale udělat tak, aby klesla nezaměstnanost. „Lidé doufali, že příval ropných peněz pomůže zmenšit jejich ekonomické problémy, místo toho však zjišťují, že se obrovské sumy rozpouštějí v úplatcích, mizejí na soukromých účtech v zahraničí, jsou utráceny za drahé zboží, zbraně či zbytečné projekty,“ psalo se o zemích Blízkého východu loni v analýze zveřejněné na stránkách respektovaného think tanku Brookings Institution.

Pokud jde o těžařské firmy, ty potřebují k investicím do ložisek stálé zisky, krátkodobý růst cen příliš nepomůže. Investice do ložisek nyní klesají, mimo jiné kvůli příliš vysokým cenám vrtných prací, kvůli nimž se vrty nevyplácejí. Experti se obávají, že až začne poptávka po ropě zase stoupat, firmy ji nedokážou včas uspokojit.