Lingua franca

Slovní spojení „lingua franca“ označuje jazyk, který ke vzájemné komunikaci používá komunita lidí nesdílející společnou mateřštinu. Jak jsem se ale nedávno mohl osobně přesvědčit na vědecké konferenci poblíž Paříže, Francouzi stále ještě preferují doslovný překlad výše uvedeného spojení, který zní „franský jazyk“. Propozice setkání organizovaného tamní atomovou agenturou vágně zmiňovaly možnost přednášet buď anglicky, nebo francouzsky; ve skutečnosti se však hovořilo prakticky výhradně domácím jazykem. Naštěstí nejhorší francouzštinou jsem na celé konferenci vládl já, a když jsem během konference tuto řeč trochu oprášil ve své paměti, byl jsem nakonec schopen celkem plynně konverzovat. Dokonce jsem do francouzštiny předělal úvod své přednášky, abych potom nenápadně přepnul do angličtiny.

Používaná lingua franca vždy odrážela rozložení sil. V Aristotelově době se filozofovalo řecky. Vliv pozdějšího římského impéria pak přetrval až do konce středověku a začátku novověku, kdy společným jazykem vzdělanců byla latina. Teprve v 19. století se v komunikaci mezi badateli prosadily tři moderní jazyky čtyř vědeckých velmocí – Francie, Německa, Velké Británie a Spojených států. Ještě do druhé světové války měl každý z těchto jazyků významný podíl na světové vědecké komunikaci, poté ale zcela převážila angličtina.

Je zajímavé, jak odlišně se s novou situací vyrovnaly…