V zahradě, kterou nemám
Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let. Původně to měl být divadelní monolog, ale z jeviště nikdy nezazněl, před sebou máme spíše filmový pás, naléhavý proud slov, který se dere na povrch a hledá jedinečnou formu, „konkrétní tvar vlastního nitra“, jak píše autorka.
Co je skutečnější? Pocity, představy, touhy, nebo zákony času a prostoru? Clara Janésová zakládá svůj život na tom prvním a svou knihu Oféliin hlas uvádí radikálními slovy: „Popřít čas. Milovat, a milovat vždy to, co je nemožné, neuskutečnitelné…“
Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let. Původně to měl být divadelní monolog, ale z jeviště nikdy nezazněl, před sebou máme spíše filmový pás, naléhavý proud slov, který se dere na povrch a hledá jedinečnou formu, „konkrétní tvar vlastního nitra“, jak píše autorka. „Přináším mu rudé růže, víno a básně. Básník ochrnutý do půl těla sedí u stolu. Nechá láhev stranou, vezme si kytici, kterou mu podám, dá ji do vázy a skryje se za ni. Na básně se nepodívá. Jsou tu jeho žena Věra, překladatel jeho poezie Forbelský a jeho editor Justl.“ Tak popisuje Janésová první návštěvu v roce 1975 u Vladimíra Holana.
Tři roky předtím se jí, ve vypjaté životní chvíli, dostal do rukou překlad Holanovy Noci s Hamletem a jiných básní. Říci, že ji oslovily, je slabé. Básník, uvězněný v normalizačním Československu, se pro jednatřicetiletou Španělku stal vším. Ukazatelem na cestě z chaosu k „vlastnímu básnickému bytí“. Zrovna uvažovala, zda vstoupit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu