Uvěřím mořím
„Její svoboda patří k jejímu lesku. Žárlivost je cena z mé strany; a já ji platím plně. Jedné letní noci spím na terase s výhledem na Řím s obličejem v tom, co jsem sám vyblil. Trpím, jen abych zesílil svou něžnou touhu po ní. Co to nikdy nebylo: manželství jako zdomácnění v malověrnosti.“ Tato slova napsal švýcarský prozaik Max Frisch v pozdním autobiografickém románu Montauk o sobě a Ingeborg Bachmannové.
„Její svoboda patří k jejímu lesku. Žárlivost je cena z mé strany; a já ji platím plně. Jedné letní noci spím na terase s výhledem na Řím s obličejem v tom, co jsem sám vyblil. Trpím, jen abych zesílil svou něžnou touhu po ní. Co to nikdy nebylo: manželství jako zdomácnění v malověrnosti.“ Tato slova napsal švýcarský prozaik Max Frisch v pozdním autobiografickém románu Montauk o sobě a Ingeborg Bachmannové. Pendlovali na trase Curych – Řím ve stejných volkswagenech, chvílemi bydleli spolu, chvílemi každý ve svém bytě. Nakonec z toho pětiletého vztahu vyšli důkladně poničení oba.
V čerstvě vydaném svazku esejů, próz a rozhovorů Místo pro náhody je to pro změnu rakouská spisovatelka, kdo píše: „Fašismus je to první ve vztahu mezi mužem a ženou. … Od počátku jsem věděla, že jsem proti manželství, proti jakémukoli legálnímu vztahu. Ačkoli to nevylučuje, že nelegalizované vztahy nemohou být právě tak tragické a hrůzné jako ty legální.“
Břitká poznáním
Potemnělá ouvertura je na místě, Ingeborg Bachmannová je tragická postava rakouské literatury. Jenže rakouská literatura možná ani jiné nemá: buď žlučovité nestbeschmutzery (tak němčina označuje zvířata, která mají ve zvyku kálet do vlastního hnízda) jako Thomas Bernhard a Elfriede Jelineková
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu