Post, či neo

Pokračuje éra označovaná předponou post-? Postmoderní, posthistorická, postideologická? Neskončila už náhodou, nebo nekončí právě v této chvíli? Na takové otázky jistě nenajdeme jednoznačné odpovědi. V moderních evropských dějinách se zpravidla každá doba vymezovala vůči té předchozí. A ve 20. století se střídaly epochy velmi rychle. Historie pádila jak splašená a najednou že by skončila? Sugestivnost jedné předpony je možná silnější, než jsme ochotni si připustit. Měli bychom to znovu promyslet, zejména pokud jde o politiku a moc. Posthistorický mýtus byl spojován zejména s imperativem konce ideologií. Poučení z dějin pravilo, že ideologie se zdiskreditovaly a žádnou nelze nadřadit nad jiné bez ztráty důvěryhodnosti. Říkali to intelektuálové, politici se tím neřídili.

Politické směry by se pak přece také musely blazeovaně nazývat postliberalismus, postkonzervatismus, postnacionalismus, říkají si však neoliberalismus, neokonzervatismus, neonacionalismus. Chtějí působit dynamicky a měnit skutečnost k svému obrazu. Ti, co dělají politiku s tak mnohoznačnými a protikladně zatíženými idejemi, jako jsou svoboda, rovnost, vláda lidu, sociální spravedlnost, národní svrchovanost, státní zájem, prostě jen dál dělají dějiny. Jak ironicky podotýká Patrik Ouředník k Fukuyamově teorii o konci historie: „Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo.…