O lidech a myšicích

„Každá zdravá samice libovolného obratlovce mívá potomky víckrát než jednou za život. Jen smolařka, která uhynula při prvním vrhu, by mohla být pasována na matku jedináčka.“ To se píše v publikaci Co nevíte o mláďatech. Je to jen roztomilá dětská knížka o zvířátkách. Ovšem stejná argumentace prostupuje českou společnost a jen málokdy se mluví o tom, že člověk není myšice. A tak mají české lidské samice složitý úkol přesvědčit okolí, že jsou svému druhu užitečné také samy o sobě, i když za život vrhnou pouze jedno nebo také žádné mládě.

Minulý týden zveřejnily všechny noviny zprávu o tom, že se v České republice narodilo nejvíc dětí od roku 1993. Tuto informaci doprovázely budovatelské věty jako „demografové jásají nad každým narozeným dítětem“ (Právo). Je to štěstí, když se narodí děťátko, a jásejme spolu s demografy. Není ale nutné, aby se ženy dělily na matky-hrdinky a podmatky podle počtu narozených dětí. Mimo jiné i proto, že přibývá matek takzvaně jednodětných (až jedna čtvrtina) a také žen bezdětných (těch je aktuálně o něco víc než desetina), které si prostě zaslouží uznání a jásot zase za něco jiného, než je počet potomků. Složitější to mají s obhajobou své existence nematky. Pokud to je tedy jen trochu možné, snaží se každá porodit alespoň jedno dítě, získat status matky a odpracovat si svou povinnost vůči rodu, a to i v případě, že by raději a lépe dělala něco úplně jiného.

Nic proti, množit se je…