Na českém pohřbu

Otázka do soutěže: Může podle zdejších zákonů vdova, které právě doma v posteli zemřel manžel, tři dny bdít u jeho lůžka a pak nechat vypravit smuteční průvod s rakví přímo od vchodu pražského panelákového bytu jako za časů našich prababiček? Zkuste se zeptat svého lékaře, úředníka, mluvčího nejbližší nemocnice. Pravděpodobně to nebudou vědět. V době, kdy znalost vlastních práv patří k základní výbavě západního člověka a všechna myslitelná sociální tabu padají, zůstává smrt neznámou životní situací, o níž nic nevíme a nechceme vědět. Podle statistik jsou Češi ve vytěsňování smrti světoví přeborníci. Z úst lékaře upřednostňují na sklonku života milosrdnou lež před holou pravdou, třetina (venkov) až polovina (Praha) pohřbů u nás proběhne kremací bez obřadu, každá pátá urna s popelem zůstává v regále krematoria, protože si ji nikdo z blízkých nevyzvedne. Jak těmto informacím rozumět?

Čekání na havrany

Za minulého režimu existovalo jednu dobu nařízení, že pohřební vozy smějí jezdit jen v noci, aby normalizované občany za bílého dne příliš neděsily. Komunismus završil naše odstřižení od smrti a stáří, které začalo už za první republiky rozvojem velkých nemocnic, kde se umíralo v osamění za plentou. „Hygienická“ opatření, která ušetřila chodce pohledu na černé dodávky a příbuzné těžkých chvil s umírajícím dědečkem, se ovšem společnosti vracela jako bumerang. Nedokončené vztahy, v nichž si lidé nevyříkali to podstatné, němá hrůza v očekávání…