Místo pro strašné dítě
Při pohledu na typizované klouzačky a prolézačky, pomalu obsazující české parky, se člověk zdráhá uvěřit, že na poli stavby dětských hřišť lze dnes něco vymyslet. Přitom je to jednoduché: v Praze fungují tři ženy, které při navrhování a stavbě dětských hřišť zažívají spoustu dobrodružství.
Při pohledu na typizované klouzačky a prolézačky, pomalu obsazující české parky, se člověk zdráhá uvěřit, že na poli stavby dětských hřišť lze dnes něco vymyslet. Přitom je to jednoduché: v Praze fungují tři ženy, které při navrhování a stavbě dětských hřišť zažívají spoustu dobrodružství. „Je v tom úžasná možnost udržet si svobodu dělat pakárny,“ říkají. A tuto osvobozující zkušenost nabízejí i dětem. Zatím mají za sebou patnáct hřišť a nevypadá to, že by se chystaly zastavit.
Konec svobody
Své firmě na stavbu hřišť říkají pracovně Enfant terrible, což lze převést i jako „strašné dítě“, a představují ji takto: jako tvorbu „zahrad, hřišť a umění podle povahy krajiny, dětí a autorek“. Všechny mají své vlastní „strašné děti“, u nichž se inspirují a získávají kvalifikaci.
Lenka Klodová je výtvarnice, vystudovala sochařství a lidé si ji kromě instalace obrovského betonového nápisu „Miluji“ na neratovickém sídlišti zřejmě nejvíc spojují s dva roky starým projektem pornografického časopisu pro ženy. Výtvarnicí je i Lucie Nepasická, vystudovala šperkařství a nyní pracuje na reliéfech, které pomáhají v orientaci nevidomým v pražské zoo. Poslední z trojice, Helena Poláková, vystudovala DAMU a pracuje jako zdravotní klaun, což znamená, že baví děti v nemocnicích.
„Studovala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu