Když ODS a ČSSD rozhodují

V české politice panuje zvláštní mýtus: je to mýtus vzájemného nepřátelství a neochoty se dohodnout mezi ODS a ČSSD. Jistě, pokud jde o okamžitý názor na každodenní politiku jako reformy či radar, tváří se nesmiřitelně. Stejně tak se mohou v parlamentu nevybíravě hádat.

To vše je ale víceméně divadlo pro voliče, rituál, který má strhnout pozornost na tu či onu stranu. Pokud jde však o mocenské výhody a ořezání veřejné kontroly nad mocí, tak se reprezentanti dvou českých nejsilnějších stran spolehlivě ke svému společnému prospěchu dohodnou. Posledním dokladem budiž nenápadné rozhodnutí dolní komory parlamentu z minulého týdne, že do prostoru před vchod do hlavního jednacího sálu nebudou nadále smět televizní kamery.

Nemuselo by jít nutně o důkaz totalitního myšlení. Různé západní parlamenty používají různé přístupy a člověk by poslancům klidně přiznal právo vyhnout se při často dramatickém vybíhání a vbíhání do jednacího sálu kamerám, pokud potřebují. Jenže dosud nikdy jsme od nich neslyšeli, že by to potřebovali. Tak proč tak najednou?

V normální společnosti platí, že každé rušení starých pravidel je dobré vysvětlit, obhájit, abychom se s ním mohli smířit a s klidným spaním přijmout pravidla nová. Poslanecká sněmovna je však podobnými zásadami naprosto netknutá. Ani šéf komise pro práci kanceláře sněmovny Suk, ani předseda sněmovny Vlček, ani provozní šéf sněmovny Kynštetr se neobtěžovali cokoliv vysvětlit,…