Uvolnění malbou

Schůzka s malířem Petrem Vaněčkem (1959) je domluvená dva týdny dopředu. Ve stanovený den a hodinu setkání po malíři abstraktních obrazů, kde z barevných vln, chuchvalců, labyrintů čár nebo titěrného tečkování vystupují anonymní prosvětlené siluety, však ani vidu, ani slechu. Hluchý je i jeho mobilní telefon.

Narůstající redaktorskou nervozitu zaplaší spásonosný nápad zamířit do jeho oblíbené pražské kavárny, kam si chodí číst, neboť doma nemá elektřinu. Vaněček tam vskutku sedí, jako by se nechumelilo, a spokojeně balí cigaretu. Na otázku, co se děje, odpoví nic. Po chvilce ale dodá: „Vlastně jo, mám vybitý mobil a nemám nabíječku.“

Petr Vaněček se narodil v Praze, kde vystudoval gymnázium Jana Nerudy. „Moment,“ přeruší rozhovor, něco v duchu počítá, a pak řekne: „Dva roky, tedy od deseti do dvanácti let, jsem žil v Bagdádu, táta je geolog a tehdy tam pracoval. Byla to úžasná inspirace i škola o působení času, pomíjivosti hodnot a poměrů, vidět zbytky starověkých měst, z nichž už jsou jenom fragmenty, pahorky zasypané pouštním pískem.“

Bezčasí normalizace se pokusil rozhýbat přihláškou na umělecko-průmyslovou školu, obor plakát. „Nevzali mě a ze strachu před základní vojenskou službou jsem to zkusil na žurnalistiku. Kupodivu jsem byl přijat.“ Vysvětluje, proč ani ne po roce…