Od polibku k polibku

Za největší režisérský úspěch považuje, když diváci po představení říkají: „Ten zpěvák je skvělý! Nebo: dojalo mne to, ani nevím proč.“ Jakmile ale slyší chválu na režii, ví, že něco není v pořádku. Práce režiséra má být podle něj neviditelná. A stejně tak má na jevišti zmizet i herec. Jeviště je místem zázraků, do kterých je divák vtahován, ale kdo jej tam zve a jak? „Jsou dva druhy divadla,“ říká Yoshi Oida. „V jednom ukazuje herec na měsíc a vy si říkáte: jak krásně ten herec umí zahrát, že vidí měsíc. V tom druhém si herce ani nevšimnete, ale zato vidíte měsíc.“

Yoshi Oida je herec, režisér a autor tří knih. Je Japonec a žije ve Francii. S žádnou z těch rolí se ale neidentifikuje: „Člověk plave v oceánu a nemá se čeho chytit. Nevím, kdo jsem. A právě proto, abych na to přišel, dělám divadlo. Divadlo i život, to je nekonečná rešerše, odstraňování bariér. Člověk není nikdy úplně svobodný, ale může svobodu hledat, a to dělám já a chci v tom pokračovat, dokud neumřu.“

Divadlo jako laboratoř

Yoshi Oida odešel z rodného Japonska v roce 1968. Byla to vlastně náhoda. Jean-Louis Barrault, ředitel pařížského divadla Odeon, pozval tehdy ještě neznámého anglického režiséra Petera Brooka, aby v Paříži inscenoval Shakespearovu Bouři. Brook potřeboval do představení Japonce a…