Liberečtí a národní hrdost

Lenka Markovičová

je od června 2006 šéfredaktorkou Libereckého deníku. V nakladatelství Vltava-Labe-Press pracuje od roku 2001, kde začínala jako redaktorka. Předtím působila v regionální televizi jako redaktorka a moderátorka.

Mistrovství světa v klasickém lyžování a Liberec – za poslední týdny nejčastěji citovaná slova napříč médii. A s nálepkou rozhodně ne lichotivou. I přes snahy libereckých politiků i organizačního výboru zůstává dojem z akce přinejmenším rozpačitý, a nejvíc mezi samotnými obyvateli Liberce.

Jejich vesměs skeptický pohled na pořádání šampionátu v místě, kde zpravidla nebývá dostatek sněhu, sahá až do historie prvních zmínek o jeho uspořádání. Nedůvěra a znechucení tak mezi lidmi postupně narůstaly. K tomu přispělo i čerpání peněz ze státní pokladny, o kterých se na počátku vůbec nehovořilo, či výměna prezidenta, Liberečana Romana Kumpošta za olympijskou vítězku Kateřinu Neumannovou. Řadu obyvatel Liberce pak už nijak nepřekvapilo, když šest dní před zahájením šampionátu přišel Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) s trestním oznámením na město Liberec a Technickou univerzitu za podivné praktiky ve financování celé akce.

Pro Liberecké je ale neprůhledné financování založené na klientelismu ve městě notoricky známým faktem. V mínění obyvatel Liberce o vazbách radnice na největší stavební společnost Syner panuje vzácná shoda. A právě Syner byl překvapivě generálním dodavatelem stavebních úprav studentských kolejí Harcov. Ty se údajně prodražily více jak o polovinu. Navíc podle NKÚ získal na tuto zakázku Syner největší díl ze státního rozpočtu.

Svařák pro místní

Nálada mezi místními obyvateli byla vskutku žalostná. Už první den šampionátu, kdy se čekaly návaly turistů, vypadalo město jako po vymření. Většina Liberečanů totiž ještě před zahájením mistrovství odjela na jarní prázdniny, dovolené, zkrátka raději prchla z města, kde měl vládnout zmatek a chaos. Některá média označila Liberec během pořádání světového poháru za město duchů. To je výstižné. Centrum sice bylo vyšperkované desítkami stánků, řada z nich však byla zavřená a obdařená poutačem „K pronajmutí“. A u těch zbylých stánkaři jen smutně vyhlíželi ty tisíce očekávaných fanoušků lyžování. Klobásy a svařák nakonec kupovali především Liberečtí, kteří ve městě zbyli.

Pár kolemjdoucích sledovalo na velkoplošné obrazovce závody v areálu ve Vesci, kde úžasné nasazení závodníků kolorovaly poloprázdné tribuny. Bohužel ani v dalších dnech se situace moc nezměnila. Návštěvnost přibližně dvou set tisíc fanoušků, jak uvádí oficiální statistika organizátorů, se v Liberci neprojevila. Podnikatelé, hoteliéři a majitelé restaurací prodělali.

Mistrovství dvou tváří tedy skončilo. Liberec začal postupně dýchat a zase žít. Nejen jako regionální novinářku, ale i jako obyvatelku Liberce mě mrzí, že bez skrupulí vítězily osobní zájmy nad národní hrdostí a místním patriotismem. Liberečané raději opustili město, než by prožili s hrdostí akci světového formátu. Můžeme jen doufat, že ta hrdost v nás Liberečanech ještě někde je a že ji dokážeme ve správný čas projevit. A nemám na mysli jen akce světového formátu.