Být jako TomTom

„Jeďte rovně! Jeďte stále rovně!“ nabádá nás kovový hlas vycházející z černé krabičky přilepené pomocí plastikového pařátku na sklo auta. Nevěřícně hledíme do hluboké propasti, která se před námi rozevřela jako tvář samotného Belzebuba. „Ten stroj nás chce zabít,“ říkám si v duchu. „Stále rovně,“ oznamuje nám maniakálně navigační systém značky TomTom, zřejmě sestrojený partou najatých vrahů. Pak se ale uklidním, protože kdo by utrácel peníze na to, aby mě zabil, že?

Miláčka TomToma, alias družicový navigační systém, dostal můj muž od mého otce k Vánocům. Přes zraněnou ješitnost mizerné navigátorky, neschopné vyřešit na mapě jedinou křižovatku, se mi velmi ulevilo. Moje předcestovní noční můry se už už rozplývaly ve sladkém oparu naděje, že TomTom vše vyřeší za mě. Je konec zoufalému hledání směru, nevypočitatelným dálničním cedulím, obchvatům a komplikovaným otázkám na tělo: „A teď mám jet, hergot, kam?“. Moje maminka, nahrazená strojem na nenáviděném místě navigátorky již před rokem, však suše poznamenala: „Však uvidíš.“

Tatínek mi ale vysvětlil, že jeho vlastní navigace je staršího data, tudíž se občas splete. Zato ta naše, té se letos prodaly mraky, není se čeho bát! Máma poté zavzpomínala na děsivé serpentiny v Dolomitech, kam je TomTom nahnal.

„TomTom za to nemůže, má tam asi špatnou mapu, asi hledal nejkratší řešení (konečné), asi nás chtěl povozit krajinou…,“ zní teď často z úst naší řidičské části rodiny. My neřidiči mlčíme. Neřídíme, a tak nemůžeme nic namítat. Už tolikrát jsme selhali! Jen máme oči na mapě přilepené mnohem pevněji než dřív a naše pozadí jsou o něco staženější. TomTom má totiž často velmi osobitou představu o tom, jak se dostat z bodu A do bodu B, kterou umanutě prosazuje. Zato v křižovatkách zásadně mlčí jako zařezaný, stejně jako my.

Onehdá v naší slepé ulici zastavil zánovní vůz. Řidič se tvářil rozzlobeně, stáhl okénko a ptal se na cestu. Snažili jsme se mu vysvětlit, že musí vycouvat, objet jeden blok a pak se dát doprava. Pán namítal: „Ale moje navigace tvrdí, že se to dá projet!“ Představila jsem si, jak řidič spolu s parťákem TomTomem prorážejí železné zábradlí a tříští se na konci slepé ulice o podloubí. Naklonila jsem se k okénku a kovovým hlasem bakelitové skříňky mu prozradila: „Ano, v tom případě jeďte rovně! Stále rovně!“

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE PETRA HŮLOVÁ