Ženská záležitost

Kamarádka I. ode mě ve dveřích přebírá igelitku plnou oblečků a její obsah sype pod velkou deku v obývacím pokoji. Nesmí se na nic podívat, to by bylo proti „předpisům“. Pozvolna se scházíme a nosíme své igelitky. Pod velkou dekou se kupí džíny, trička, šály, nátělníky, boty, šminky, parfémy, mikiny, sukně, krémy na tělo… To, co už z různých důvodů nechcete a co by se mohlo líbit nějaké jiné.

Shopping party začíná. Jedenáct připravených napjatých dívčích těl sedí v kruhu, I. si stoupá vedle veliké hromady, my soustředěně sledujeme její ruku, která zpod deky vytahuje první záležitost: černé sametové sáčko. To se líbí M., která rychle vykřikne „tady“, a P., která se ale trochu se svým „to chci já“ zpozdila. M. byla první, a tak sáčko letí přes náš kruh do jejích rukou. Jedeme dál. Šedé tričko z chladivého materiálu, batikovaná dlouhá sukně („Tu jsem nosila kdysi dávno ve skautu,“ nerada přiznává K. za našeho veselí), svetr s koženkovou aplikací… Když „kus“ nikdo z nás nechce, hází se do středu kruhu a na druhý den se hromada oblečení odveze do charity.

A už to sviští. Naprosto nemoderní tygří kalhoty, usedlá černá šála, tesilky snad od nějakého tatínka některé z dam, smradlavý parfém od tchyně k Vánocům, tygří sukně… H. se přiznává, že kdysi dávno měla tygří období a že nás ještě čekají letní minišaty a plavky… Můj dlouho oblíbený, vlněný, modrý rolák. „No co to je? Tohle by snad nikdo nenosil ani kolem domu,“ zhnuseně komentuje I. můj svetr. Holky se smějí a já se „přiznávám“ k tomu, že jsem běžkařský rolák ještě předevčírem měla na sobě. A to dokonce v pražských ulicích.

Radost z toho, že se po delší době všechny vidíme, touha vlastnit nějaký ten nový kus a alkohol nás promění. Ze zamlklé, introvertní intelektuálky, která nesnáší nakupování oblečků, se v blízkém kruhu kamarádek často stává dračice, která nemůže odejít právě bez těchhle džínů a navíc je schopná své konkurentky pozurážet. Chce-li totiž obleček více dam, vezme si ho ta, které nejvíc sluší.

Naše dámská partička se na shopping party schází tak jednou za tři měsíce, občas přijde nějaká nová, s novými hadry. Ale ono vlastně o ty hadry zas až tolik nejde. Tak jako naše babičky draly peří a u toho si povídaly o všem možném, my si měníme hadry a u toho si povídáme o nás, o chlapech a o práci. I proto se jedná vyloženě o dámskou záležitost, muži mezi nás nesmějí.

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE PAVEL JUNGWIRTH.