Temné přízraky malostranské

Pražská Malá Strana patří nepochybně k literárně nejproslulejším lokalitám českých zemí. Turisty okouzluje půvabem biedermeierovsky krotké romantiky, avšak v knihách její atmosféru podezřele často podbarvuje tichá hrůza. Už Jan Neruda těžil z kontrastu mezi vnější malostranskou idylou a spodním proudem úzkosti, zapšklosti a zloby. A co teprve Gustav Meyrink, jenž svahy pod Hradem zabydlel bytostmi vpravdě strašidelnými.

V tomto smyslu lze rozumět nerudovskému titulu vzpomínkové knihy Marie Klečacké-Beyly (1946), která na Malé Straně v první polovině sedmdesátých let prožívala svá studentská léta. Kouzlo nostalgie v jejím vyprávění Vzpomínky malostranské nechybí, prolíná se tu však s jasným, nesentimentálním, často polemicky vyhroceným úsudkem. A postavy, o nichž vypráví, i když jsou obecně známé (Egon Bondy), nebo alespoň historicky doložitelné (překladatelka Zdenka Wattersonová), nemají v jejím podání daleko k fantastickým meyrinkovským přízrakům.

Bondy v lepší společnosti

Poněkud přízračně se čtenáři v průběhu četby začne jevit i autorka. Pohledná, katolicky vychovaná dcera železničáře z Jihlavy to dotáhne daleko. Vzpomínky píše v luxusním bytě nedaleko pařížské Invalidovny; její druhý manžel, pocházející ze staré francouzské buržoazní rodiny, se zajímá o ušlechtilé koně a oba sdílejí postoje nejkonzervativnější francouzské pravice (odtud zřejmě její velké výhrady k „havlárně“, jak nazývá porevoluční české poměry).

Příběh začíná na pražské Kampě, kam se Klečacká jako studentka čtvrtého ročníku medicíny nastěhuje roku 1971 k podivínské staré dámě. Byt je značně zchátralý, schází se v něm však vybraná společnost; vedle Jana Wericha, Josefa Topola, Ladislava Fukse a řady dalších celebrit zde mladá medička pozná i Milana Machovce a Karla Kosíka, přední marxistické filozofy, které teprve nedávno postihly normalizační zákazy. Skutečným zjevením se však pro ni stane teprve PhDr. Zbyněk Fišer, Csc., (jeho pseudonym Egon Bondy autorka ze zásady neužívá) se svou družkou Julií. Započne velké přátelství, které po více než třiceti letech skončí rozčarováním. Avšak nepředbíhejme. Paní doktorka, jež po promoci začne pracovat jako vězeňská zubařka, nalezne v jejich domácnosti rodinné zázemí a Fišer-Bondy před ní navíc otevírá netušené duchovní obzory. Ona to oběma oplácí lékařskou péčí i hmotnou podporou.

V roce 1976 se Klečacká provdá do Francie. Unikne tak českému marasmu, její první manželství se však hroutí. Nadále se upíná k přátelům v Praze. Je adresátkou nesčetných Fišerových dopisů, obsahujících vedle obsáhlých filozofických výkladů i konkrétní požadavky. Snaží se splnit každé jeho přání, ať už jde o knihy, lahůdkové potraviny nebo oblečení. Zpočátku na tom sama není nejlépe, tím ochotněji však pomáhá, když se její situace ve Francii koncem osmdesátých let znatelně vylepší. Jenže Fišer-Bondy se začne čím dál víc projevovat jako nehorázný provokatér a nevděčník (zejména když jej v Paříži uvede do lepší společnosti). Klečacká si s ním v mnoha pasážích knihy doslova vyrovnává účty.

Rádi věříme, že notně skurilní „marxist levý“ noblesní paní doktorku ranil, divné však je, že přes nepopiratelnou inteligenci, kterou prozrazuje její text, nerozpoznala jeho sklony dřív. Bondyho lekce se ostatně příliš neliší od těch, které svým snobštějším obdivovatelům uštědřoval Jaroslav Hašek.

MARIE KLEČACKÁ-BEYLY: VZPOMÍNKY MALOSTRANSKÉ

Akropolis, 272 stran