Švédský sen

Není úplně jasné, co se Floře stalo, ale vyžaduje to rychlý zásah. Desetiměsíční blonďatá, modrooká holčička toho ještě moc říci neumí, ale zvuk připomínající „papa“ ve výbavě už má. Batole v pruhovaných šatičkách vztáhne ruce k tatínkovi, a ten je na klíně něžně pohoupá a utiší je kouskem koláče.

„Když se jí něco děje, běží za mnou,“ říká Claes Johansson (38) v džínách a pruhované mikině perfektní angličtinou, zatímco v kuchyni připravuje kávu a krájí koláč. „Izabel na to strašně žárlí.“ Žena, o které je řeč, je Claesova o rok mladší manželka. Na obří autodráhu, kterou musí návštěvník překračovat v přízemí, je Flora ještě malá – čtvrtým obyvatelem dřevěného domku v rezidenční čtvrti na okraji Stockholmu (pokud nepočítáme mourovatého kocoura, který spí na verandě) je pětiletý Harry. Harryho ani jeho matku během klidného čtvrtečního dopoledne doma nezastihneme: Harry je ve školce, odkud ho otec za pár hodin vyzvedne, Izabel dorazí ze všech poslední – vysoce postavená manažerka kolosu Husqvarna v práci tráví mnoho hodin.

Ještě loni v září bylo všechno naopak. Dlouhé pracovní dny míval Claes – pracoval totiž jako konzultant v prestižní poradenské firmě PricewaterhouseCoopers, pod sebou měl padesátku spolupracovníků a létal po celé Evropě. Dnes tuto kariéru (už pátý měsíc a s pěti dalšími před sebou) vyměňuje za rodičovskou dovolenou na plný úvazek, mění plínky a mixuje kašičku – a říká, že nikdy nebyl šťastnější. „Miluju to, prostě to miluju,“ směje se a pak odříkává všechna pozitiva, která mu to přineslo: „Jednak mi v práci nic neuteče – deset měsíců není moc času, navíc každý jsme nahraditelný. Výměnou za to dostávám mimořádný vztah se svými dětmi. A máme spolu blíž se ženou – teď vím, jaké to je být doma, ona zase ví, jaké to je se vracet domů po dlouhém dni v práci.“

Claes je poslední položka na programu cesty, jejímž smyslem je ukázat návštěvě z Evropy švédskou cestu k větší spravedlnosti mezi muži a ženami. Pokud si místní ministerstvo zahraničí nechávalo to nejlepší nakonec, aby v nás zanechalo co nejlepší dojem, tak to zafungovalo.

Normální Švéd

Claes Johansson je synem kolegyně naší průvodkyně z ministerstva a program, o němž je řeč, je organizovaný švédskou vládou a měl nám ukázat „rovnost pohlaví v praxi“. Spolu se mnou tu koláč uždibuje dalších pět novinářek z celé Evropy. María pracuje pro španělský list El País, Charlotte píše do francouzských novin Libération, Laura pro nizozemský deník Trouw, Aleksandra je zpravodajkou rusky psaného lotyšského Telegrafu a Esther z Curychu má na novinářské průkazce nedělník Sonntags Zeitung.

Je to trochu záhada. Ženy ve Švédsku pracují stále víc, ale přitom přibývá sňatků i narozených dětí.Po třech dnech v akci jsme pořád ostražité, ne nadarmo se říká, že něco je „příliš dobré, aby to byla pravda“. Tak padají otázky jedna za druhou: A to vás šéf jen tak pustil? A vaše místo na vás čeká? A opravdu se vrátíte na stejnou pozici? Není to tím, že se s ním dobře znáte? A přál jste si vždy být doma s dětmi? A nejste náhodou nějak celkově trochu jiný?

Místo, aby ten dojem Claes vyvracel, spíš ho potvrzuje. „Jsem úplně normální švédský chlap,“ směje se. „Hádáme se se ženou, kdo co bude doma dělat.“ V kuchyni na stole se válí nejčtenější deník Aftonbladet otevřený na sportovních stránkách, o víkendech si Claes pravidelně pořizuje slušné modřiny, když se s kamarády schází k hokejovým zápasům. Také je podle svých slov „vášnivý lovec“ – na důkaz toho v přízemí domku v obřím mrazáku „odpočívá“ naporcovaný sob, kterého Claes před týdnem se svým bratrem ulovil v lesích kolem Upsally, severně od Stockholmu. Sbírka brokovnic a dalších loveckých zbraní je kvůli dětem bezpečně pod zámkem.

Žádná propast

Švédové v propagačních příručkách často vyvracejí pověsti o svojí zemi jako ráji kryptokomunismu obydleném ledními medvědy, hloupými blondýnami a alkoholiky se sebevražednými tendencemi. Mýtus „ráje rovných příležitostí“ však nevyvracejí nikde.

Na severu to bylo vždycky trochu jiné. Ať už to má co dělat s drsnými ženami Vikingů doprovázejícími muže na objevitelských cestách či s masivní industrializací v devatenáctém století, která přinesla silná hnutí za všechna možná lidská práva, včetně těch ženských. Jedna studie historiků nedávno třeba ukázala, že během masového útěku před chudobou během devatenáctého století do Ameriky mířily hlavně mladé svobodné ženy.

V mnoha směrech byly ženy ve Švédsku první. V polovině devatenáctého století dostaly stejná dědická práva jako muži. Od jeho poslední třetiny si mohly po pětadvacítce vybrat samy, s kým uzavřou sňatek. Volební právo měly mezi prvními na světě. Ve třicátých letech, kdy byly české noviny plné zpráv o zoufalých těhotných služkách, které skákaly ze střech domů, ve Švédsku stát neprovdaným matkám poskytoval podporu. A peníze pak vymáhal na otci dítěte. Koncem padesátých let pustili ženy do církve a umožnili jim vykonávat kněžské povolání. V polovině sedmdesátých let pak tehdejší vláda Olofa Palmeho zavedla podporu na rodičovské dovolené – a nechala na rodičích, aby se rozhodli, který z nich s potomkem zůstane doma, čímž prakticky zavedla otcovskou dovolenou. Ve stejné době se právě tady začalo přemýšlet nad tím, zda je možné veřejné peníze rozdělovat podle genderového klíče.

Studujete-li také dnes cokoliv nějak souvisejícího s rolí žen a mužů, na toto království rozlohou velké jako Francie a s populací o milion menší než Česko dříve nebo později určitě narazíte. Obvykle jako na zářný příklad. Světové ekonomické fórum už řadu let porovnává na základě pěti hlavních souborů ukazatelů (podíl na moci a na ekonomice, přístup ke vzdělání či zdraví a celkový blahobyt) „propast“ mezi pohlavími v šesti desítkách zemí celého světa. Nikde rozdíly nezmizely zcela, ale první místo s nejlepším „gender gap indexem“ okupuje už celé roky právě Švédsko. (Byť v loňském roce převzalo vládu Norsko a Finsko – Norové si pomohli pravidlem zvyšujícím zastoupení žen v představenstvech firem, Finové bodovali tím, že jejich první prezidentka obhájila mandát.)

A v jednotlivých kategoriích Švédové také vedou. Ženy tady pracují nejvíce v Evropské unii (zaměstnáno jich je více než sedmdesát procent, unijní průměr je necelých šedesát), jen minimum z nich si vybere dráhu ženy v domácnosti. Švédská dvě procenta zase tvoří unijní minimum, v Řecku či Itálii je to třetina, v Německu téměř pětina. Navzdory tomu to není země, kde by nehrály rodina a děti roli. Právě naopak. Počet sňatků zde podle dat Eurostatu rok od roku roste, a byť Švédky přivádějí prvního potomka na svět průměrně až v jedenatřiceti, větší porodnost má ze zemí sedmadvacítky jen Irsko a Francie. Švédsko proto bývá často uváděno jako příklad, který dokazuje, že zaměstnanost ženy a vysoká porodnost není protimluv.

Toto spojení samozřejmě není jen tak, mají k tomu speciální podmínky. Švédové jednak bezkonkurenčně vedou „soutěž“ o nejdelší státem podporovanou rodičovskou dovolenou, a to 480 pracovních dní. (Pro srovnání ve Francii je to 120, v Česku necelé dvě stovky.) Dovolená je na půl rozdělena mezi rodiče dítěte, nicméně jeden může 180 „svých“ dní převést na druhého (obvykle převádějí otcové na matky). Zbylých šedesát dní si ovšem musí vybrat – když to neudělá, rodina přijde o peníze od státu. Příspěvek od státu navíc není žádná almužna – po 390 dní činí osmdesát procent platu rodiče, do maximální výšky osmadvaceti tisíc švédských korun (v přepočtu necelých osmdesát tisíc korun českých), což je ve Švédsku nadprůměrný plat.

Chceme další

„Navíc si můžeme ty dny rozložit na osm let, takže já si vybírám pár dní v týdnu a zbytek pracuju,“ říká třicetiletá bioložka Karin Svenssonová, zatímco usrkává jablečný džus ve steakhousu Jimmy’s s luxusním výhledem na staré město. „Dělám si doktorát, je to ideální.“ Karin před čtyřmi měsíci porodila Vieru, která se právě vozí okolo se svojí babičkou po nábřeží ve čtvrti Hammarby Sjöstad, v níž podobně jako třeba v londýnských Docklands doky a skladiště vystřídaly bytové domy a moderní architektura. (Je nutné říci, že jak Svenssonovi, tak Johanssonovi patří ke vzdělané elitě, stavebního dělníka na otcovské dovolené jsme neviděli.)

My ostatní usrkáváme chilské chardonnay, jen Aleksandra zmizela honit švédské ekonomy – její šéfy švédský zázrak v době, kdy se lotyšská ekonomika hroutí a ve vzduchu visí předčasné volby, zatím moc nezajímá. „Pořád se mě ptají, proč je to má zajímat, proč to má zajímat naše čtenáře,“ krčí rameny Aleksandra. Domů nás Karin a její muž Per na rozdíl od Claese nepozvali, právě se nastěhovali do nového bytu a mají tam spartánské podmínky. Per je o rok mladší než Karin a v práci – v malé konzultantské firmě – už si pomalu balí kufry, aby převzal štafetu péče o Vieru.

Právě otcovská angažovanost v péči o děti je důležitou nohou, na níž stojí ona „genderová legenda“. Ve Švédsku to žádný mimořádný fenomén není – naopak se vytrvale debatuje o tom, jak zvýšit podle místních nízká čísla. Za posledních deset let se počet otců trávících čas s malými dětmi zdvojnásobil, podle údajů statistiků otcové s dětmi stráví dvacet procent z celkového počtu dní rodičovské dovolené. Žádná evropská země se tomuto číslu nepřibližuje. Právě otcové na rodičovské jsou prý dalším důvodem, proč se Švédů rodí stále více. Studie, které zmiňuje populační specialistka švédského statistického úřadu Helén Marklundová, ukazují, že pokud otec zůstane s potomkem doma, je pravděpodobnější, že se rodina rozhodne pro další děti.

Claes Johansson nabízí jako vysvětlení „nízkých čísel“ vlastní příběh. Z počátku nebyl nijak zvlášť nadšený ani on sám. Na rodičovskou totiž nešel úplně dobrovolně. „U Harryho mě to ani nenapadlo, prostě bylo dané, že s ním zůstane Izabel,“ říká Claes s Florou na klíně. „Ani u Flory se mi moc nechtělo. Prostě jsem neviděl důvod, proč bych to měl dělat.“ Dva roky se s manželkou Izabel neúspěšně pokoušeli o druhého potomka, pak to téměř vzdali a žena nastoupila do nové práce – a první den v ní zjistila, že je těhotná. Domluvili se tedy, že zůstane doma po dobu kojení, šest měsíců, a pak štafetu předá manželovi. Ani v rodině se mu nedostalo nijak zvláštního povzbuzení – tedy od mužů. „Posmívali se mi,“ říká Claes. „Říkali mi – to seš teď jako holka, jo? Ale je pravda, že to byli hlavně starší lidi.“

A roli hrály vedle předsudků také peníze. A hrají podle statistiků ve většině rodin – je to totiž většinou stále právě muž, kdo vydělává víc. Jeho odchodem na rodičovskou tedy rodina obvykle finančně „tratí“ víc. Je to pořád předmětem sporů, nejnovější debaty se točí kolem kvót pro rodičovskou dovolenou – vládní komise přišla s návrhem, aby se „povinná“ doba strávená s dítětem ještě rozšířila. Třetina doby by připadla „povinně“ matce, třetina otci a zbytek by si rozhodli sami. Návrh vyvolal spíše odpor – proti byli (a stále jsou) zaměstnavatelé, odbory i většina politiků. Do této skupiny patří i žena, u níž je to trochu překvapivé – ministryně pro rovnost a integraci Nyamko Sabuni.

Konzervativní spolek

V pátém patře ministerské budovy přímo v srdci švédské metropole to vypadá jako někde v reklamní agentuře. Žádné mramorové podlahy a zlaté kování, spíš červená látková křesílka, dřevěné podlahy a barevné tapety na stěnách. Navíc tu nikde není bezpečnostní rám, což nám všem vyráží dech. Hlavně Lauře, která doma sleduje ochranné manévry kolem slavné – a problematické – nizozemské političky somálského původu Ayaan Hirsi Ali.„Ayaan by tady měla pět bodyguardů,“ směje se Laura.

Poslat dítě do jeslí dřív, než oslaví první narozeniny? Nemyslitelné. Ani šéfová těchto kanceláří nevypadá – tedy měřeno českým metrem – právě jako ministryně. Nyamko Sabuni (39) je drobná dáma s ocelovým stiskem, v šedém kostýmku, s dlouhými, černě nalakovanými nehty, na jehlových podpatcích a s jednoduchými diamantovými náušnicemi v uších. Teď si nechala alespoň dorůst vlasy – hned po volbách si skoro oholila hlavu, prý aby s vlasy neměla starost.

V taxíku na ministerstvo se ukazuje, že nejsem s tím pocitem sama – exotem by Sabuni nebyla jen v Topolánkově týmu. Esther si klepe na čelo při představě, že by ve Švýcarsku, zemi, kde ženy mohou volit teprve čtyřicet let, byť ve federální vládě už političky jsou, vládla černoška. O něco menší překvapení to budí ve Francii, kde mají Rachidu Datiovou marocko-alžírského původu (ovšem narozenou v Evropě), nebo v Nizozemsku, kde má ve vládě pod palcem spravedlnost ministryně tureckého původu a ministr práce a sociálních věcí se zase narodil v Maroku. Jenže všichni tři se svými světlými tvářemi snadno zapadají, Sabuni ne. „Ona by vyčnívala všude,“ shrnuly to předloni v jejím portrétu New York Times a její příběh označily za „švédský sen“. Narodila se v Burundi, kam její otec prchl před pronásledováním a vězněním v rodném Kongu. Rodina s pomocí Amnesty International požádala o azyl ve Švédsku, když Nyamko bylo dvanáct. Vystudovala práva a imigrační politiku, ke vstupu do politiky ji prý přinutila jediná událost – vražda imigranta z Pobřeží slonoviny, kterého před třinácti lety ubodal švédský neonacista.

Mezi vrcholovými manažery bylo loni 22 mužů jménem Anders, ale jen čtyři ženy.Nicméně není to tak, že by byla miláčkem imigrantů – spíš naopak. Ještě jako opoziční poslankyně vzbudila rozruch svými ostře formulovanými názory a návrhy. Dcera muslima a křesťanky a dnes ateistka a navíc liberálka chtěla kupříkladu zavést povinné gynekologické prohlídky pro školačky (to kvůli ženské obřízce), zakázat ve školách nošení šátků pro dívky pod patnáct let či postavit tradiční rodiči dohodnutá manželství mimo zákon.

„Hodně lidí špatně chápe svá práva,“ říkala třeba. „Myslí si, že svoboda vyznání znamená, že ve jménu náboženství je možné dělat cokoliv, nebo že lidská práva znamenají, že můžete dělat, cokoliv chcete.“ V osobním životě reprezentuje švédský mýtus – o sedmiletá dvojčata se dnes stará hlavně manžel, zůstávat s nimi déle než rok nechtěla. „Chtěla jsem do práce, strašně mi chyběla,“ říká. Ale jinak se o soukromí ani o svém boji s diskriminací bavit nechce, a to nejen se zahraničními novináři. „Nikdo třeba neví, jak vypadají její děti,“ uvádí nás později do obrazu novinářka Aftonbladetu Lina Lindkvistová.

Přes všechny své „odlišnosti“ však Sabuni do koaliční vlády, kterou sestavil před třemi lety konzervativec Fredrik Reinfeldt, zapadla celkem hladce. Je to na evropské poměry pestrý spolek – ministr financí, fanoušek Ozzyho Osbourna, má cop do pasu a netají se zkušenostmi s marihuanou, ministr životního prostředí je otevřený homosexuál a s manželem vychovává tři děti, další člen vlády zase přiznává svou bisexualitu. A koneckonců i u premiéra je nutná celkem bujná fantazie k tomu, aby si ho člověk představil ve Strakově akademii. Nebo si dovedete představit Mirka Topolánka, jak v MFD pózuje s vysavačem, jak to nedávno Reinfeldt udělal v Aftonbladetu?

Navzdory členství v „alternativní“ vládě nicméně Sabuni musela ustoupit z některých svých návrhů, protože byly (třeba zákaz státní podpory náboženských škol) pro koaliční kolegy, mezi nimiž jsou i křesťanští demokraté, nestravitelné. Do jiných se zase nenechá nutit – to jsou zmiňované kvóty na rodičovskou. Jen při tom slově obrací oči v sloup. „Každá rodina je jiná a každá by měla mít různé možnosti, jak nějakou situaci řešit,“ říká ministryně. „Nechci jako politička nikomu diktovat, jak má žít. Spíš dát lidem možnost si vybrat.“

Místo kvót chce tedy rodiče nalákat na peníze – vláda přišla s návrhem, aby každá rodina dostávala na ruku (tedy bez zdanění) měsíčně bonus tři tisíce švédských korun, pokud si rodiče rozdělí péči o dítě půl na půl.

Později, když s kolegyněmi z Evropy večeříme ve vyhlášené rybí restauraci v historické části Stockholmu, zjišťujeme, že máme podobný první dojem – se Švédskem to zkrátka není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsou tu všichni „gender“ uvědomělí a celí diví do změn a novinek, nad nimiž polovina Evropy kroutí hlavou.

Princ na hrášku

Pomocná ruka státu podaná během rodičovské dovolené samozřejmě neznamená všechno. Švédským rodičům výrazně ulehčuje situaci i hustá síť školek. Do těchto zařízení dochází podle nejnovější statistiky Národní agentury pro vzdělávání z roku 2007 osmdesát procent dětí ve věku od jednoho roku do pěti let.

Právě doba nástupu dětí do školky (švédská školka je kombinací jeslí a školky, jak ji známe z Česka, chodí tam děti od jednoho roku do pěti let) je téma, v němž se Švédové ukazují jako „konzervativní“, byť oni sami se tomu slovu brání. Je zde totiž naprosto nemyslitelné poslat potomka na pár hodin mimo dům dříve než v roce a většina rodičů čeká až do roku a půl. Nedávný bleskový návrat francouzské ministryně spravedlnosti Rachidy Datiové, která se šest dní po porodu dcery Zohry vrátila do úřadu dotáhnout reformu tamní justice, tady vyvolal nesouhlasně zdvižená obočí. „To vůbec nechápu,“ upřímně se diví tatínek na rodičovské z úvodu Claes. „Nechápu, proč dávat pryč dítě mladší než rok – vždyť jsou tak malincí.“ Ostatní argumentují studiemi, jež říkají, že děti, které stráví celý první rok s rodiči, se pak lépe učí.

Moje kolegyně to zažily jinak. Francouzka Charlotte se vrátila do práce po čtyřech měsících a syna dala do jeslí, Esther to udělala u obou dětí podobně. Tady ne: ve školce Täppan (v překladu „zahrádka“), provozované radnicí v srdci Stockholmu, je mezi sedmdesáti dětmi nejmladšímu více než rok. Täppan je vzorová školka („Vy jste z Japonska?“ ptal se nás jeden chlapec – to kvůli nedávné návštěvě japonského premiéra), byť nás její šéfka ujišťuje o tom, že ostatní vypadají stejně. Jisté je, že tady leží jeden z důvodů vysoké porodnosti, vysoké zaměstnanosti žen a nakonec spokojených dětí (alespoň podle Unicefu, který zkoumal celkové podmínky pro rozvoj dětí, z jedenadvaceti nejbohatších zemí světa dosáhlo Švédsko druhého nejlepšího výsledku).

Drtivá většina dětí ve Švédsku je ve školkách proto, že jim stát garantuje místo a strop pro poplatky. Pokud tady jako rodič nedostanete svoji ratolest do tří školek, radnice je povinna vám do tří měsíců místo najít. Maximální měsíční poplatek, který pak školka – lhostejno, zda privátní, nebo obecní – může po rodičích požadovat, je pak 1200 švédských korun (120 eur).

Školka dělá na matky v naší novinářské skupině mocný dojem. „Výše“ poplatku vyráží dech Švýcarce Esther – v domovském Curychu totiž vydá stovku eur na obě své děti, ale denně. Je to sice i na tamní poměry luxus, ale mimořádně vysoké poplatky ve Švýcarsku podle Esther drží vysoký počet žen v domácnosti. „Mohly by pracovat, ale všechny vydělané peníze by utratily za školku, tak raději zůstanou doma,“ říká Esther. A na další symbolický detail zase naráží Charlotte – ve Francii se době, kdy si rodiče vyzvedávají potomky, říká „hodina matek“. „Když už přijde muž, učitelka mu většinou řekne, aby ženě vyřídil, že dítě třeba kašle,“ dodává Charlotte.

Švédští otcové by tohle nestrpěli. „Tady by se urazili, kdyby s nimi někdo takto mluvil,“ kroutí hlavou šéfka Täppanu Yvonne Hällová, když nás provází po jednotlivých sekcích školky. Co uhodí do očí na první pohled, je absence růžových panenek na jedné straně a autíček na straně druhé. Hračky jsou promíchané a převládají ty, které jsou z hlediska rolí dívek a chlapců neutrální – samá zvířata (počítat se děti učí na plyšových krysách) a ani na modelu pirátské lodě se na tradiční role nehraje.

Nezastupitelnost pohlaví tady nikdo moc neřeší. „Nedávno jsme si hráli na princeznu na hrášku a jeden kluk chtěl být princezna – tak byl, měl šaty i korunku,“ říká paní Hällová. Tento přístup se ale projevuje i méně okatě – učitelé třeba dbají na to, aby se ptali střídavě chlapců a dívek. Tuto metodu se začali pedagogové na speciálních školeních učit, když se zjistilo, že mají tendence obracet se více na kluky a dívkám naopak věci déle vysvětlovat.

Ty peníze za to stojí

Zvyky se ale pořád mění. Nejnovější debata se rozběhla o nočních školkách. Zní to trochu absurdně, ale je po nich poptávka a mají logiku. „Jsou tady svobodné matky, které pracují v noci a nemají, kdo by jim pohlídal děti,“ říká právnička a konzultantka Ann-Katerine Rothová.

Právě na školkách lze ukázat, čím Švédové za svoje vymoženosti platí. A to doslova. „Stojí to opravdu hodně,“ nezapomenou všichni dodat. Rozdíl mezi maximálními poplatky a náklady se platí z veřejných peněz. A podle nejnovějších dat švédských statistiků z roku 2007 stojí jedno dítě ročně 75 tisíc švédských korun, stát tedy každou ratolest sponzoruje více než šedesáti tisíci v českých korunách. Vynásobte to počtem těchto dětí a dostanete částku přesahující 24 miliard švédských korun za rok. To je v přepočtu desetina rozpočtu českého ministerstva práce a sociálních věcí.

Tento nákladný systém napájejí hlavně daně – nejvyšší v Evropě. Byť firemní odvody jsou celkem nízké (koncem osmdesátých let to bylo závratných 57 procent, dnes polovina) a dále se snižují, občané státu odevzdávají půlku svého platu.

Když si to všechno představíme, najednou není ten švédský sen až tak růžový. „Vzpomeňte si, proč tolik bohatých Švédů prchalo do Švýcarska,“ připomíná známou legendu Švýcarka Esther. Potvrzují ji naturalizovaní Švýcaři Frida ze skupiny Abba či zakladatel IKEA Ingvar Kamprad.

„Že bych přišla jen na daních o polovinu platu, to je dost hrozná představa,“ kroutí hlavou María. Švédové zjevně rozumí udiveným otázkám a snaží se nás přesvědčovat, že to za to stojí. „Taky jsem si dlouho myslel, že to je šílené,“ říká Claes Johansson. „Do doby, než jsem začal systém využívat. Výhody jsou tak velké, že to za to stojí.“ Ale co když někdo děti nechce a ony výhody dlouhé rodičovské a školek nikdy neokusí? „Nejsou to jen školky, máme za to luxusní zdravotní a sociální systém,“ tvrdí Claes. „Prostě to stojí za to.“

Potěmkinova vesnice

Nalinkovanou představu o úžasném Švédsku nebourají jen daně. Hned první den nás nad sendviči z celozrnného chleba naplněnými libovou šunkou a salátem vyvádějí tři rázné blondýny z představy, že nás čeká „tour“ po ideální zemi. Ve stockholmském centru pro zahraniční novináře se stohy propagačních brožur korigují bezvadný obraz z křídového papíru ekonomické novinářky Camilla Wagnerová a Annica Creutzerová a právnička Ann-Katerine Rothová.

„Je to jako Potěmkinova vesnice,“ zní nejostřejší z nich, Annica Creutzerová, jedenapadesátiletá svobodná matka (z Číny adoptované) devítileté Sáry. Vadí jí třeba všeobecná popularita práce na částečný úvazek, hlavně u žen. Nemá se snad za to, že taková práce spíše rovnosti pomáhá? „Právě že nejnovější studie ukazují, že ne,“ říká paní Creutzerová. „Ženy mají menší šanci si pak najít práci na plný úvazek. Ale hlavně – díky tomu se nemohou zbavit starosti o domácnost. Když mají víc času, předpokládá se, že vše budou dělat právě ony.“

„Švédsko si tu svoji reputaci nezaslouží,“ dodává právnička Ann-Katerine Rothová. „Ženy tu narážejí na skleněný strop jako kdekoliv jinde.“ Byť mají průměrně lepší vzdělání než muži, na vedoucích pozicích v privátním sektoru je muži jednoznačně válcují – podle dat švédského statistického úřadu je mezi manažery 77 procent mužů. Naopak ve veřejných službách je poměr opačný ve prospěch žen, které převažují nad muži v poměru 58 ku 42.

Co se týče šéfů společností, tam je nepoměr ještě dramatičtější – a tím se Švédsko přibližuje běžné evropské realitě. Z bezmála tří stovek veřejných společností mají šéfovou ve čtyřech z nich. Camilla Wagnerová z ekonomického týdeníku Veckans Affärer, která už deset let sestavuje v časopise žebříček nejmocnějších žen v byznysu, vtipkuje, že muž, kterého rodiče pojmenovali Anders, má dnes větší šance na špičkovou kariéru v byznysu než žena. „Loni bylo mezi šéfy firem 22 Andersů, ale ženy jen čtyři,“ směje se Camilla.

Navzdory stížnostem na poměry nicméně Camilla během práce na seznamu zaznamenala mírnou změnu atmosféry. „Pro firmy už je trochu ostuda nemít na seznamu svoji zástupkyni,“ říká.

A dámy pokračují. „Platím si pomocnici, ale ve společnosti bych se k tomu styděla přiznat,“ nabízí svůj příklad Camilla Wagnerová, přestože má tři děti a náročnou práci bez pevné pracovní doby. „Navzdory všemu to jsou právě ženy, které jsou stále považované za ty, které se mají starat o domácnost. Hodně lidí by se na mě prostě dívalo skrz prsty.“

Klid pro každého

Na tom něco určitě je. „Dřív to bylo naprosto nemyslitelné a i dnes je to pořád ještě ostuda přiznat,“ říká Monica Lindstatdová (56). Díváme se právě na reklamu její firmy Hemfrid (v překladu „Klid doma“). Malý kluk na monitoru značkuje smetanový koberec zablácenými holínkami, jeho sestra v kuchyni převrhne sklenici s džusem a celé to vrcholí, když utahaní rodiče dorazí z práce domů a zjišťují, že jim potomci udělali z jedné stěny obýváku obraz jako od Jacksona Pollocka. Ta ostuda, o níž mluví Monica – sama matka čtyř dospělých dětí –, znamená ve Švédsku najmout si na takové domácí katastrofy profesionální pomoc.

Nejčastějším vysvětlením je pokrčení ramen s tím: tohle je prostě severská specialita. Taková placená pomoc v domácnosti je přece jedním z předpokladů a důsledků ženských kariér. A navíc je to podle teorie výhodné pro celou společnost – vytvářejí se tím mimo jiné pracovní místa. Dlouho to bylo temné: když už byli pomocníci a pomocnice dříve najímáni, dělo se tak načerno a platby probíhaly z ruky do ruky, čili bez placení daní. A to je ve Švédsku „zločin“ par exellence. Kvůli chůvám načerno musely před časem odstoupit hned dvě ministryně švédské vlády. Možná proto se ve Švédsku zvedl takový odpor vůči snaze podobné služby daňově zvýhodnit. „Lidé měli pocit, že se tím ukrajují peníze školám,“ říká majitelka Hemfridu. Zatímco třeba v sousedním Finsku platí podobná úprava už deset let, Švédové ji zavedli teprve loni.

Ostuda už je to ale dnes výrazně menší než v minulosti. Když paní Lindstatdová před třinácti lety Hemfrid zakládala, byla jednou z prvních v zemi a trvalo šest let, než začala vydělávat. Na začátku bylo mezi zákazníky pár přátel, dnes má dlouhodobý kontrakt pět tisíc rodin a dalších pět tisíc za rok požádá o jednorázový úklid. Předloni si firma s osmi stovkami zaměstnanců (z nichž polovina jsou imigranti) připsala obrat 84 milionů švédských korun, před měsícem skončený rok přinesl už 130 milionů. A změny míří až do nejvyšších sfér. Trendu totiž nakonec podlehl i premiér Fredrik Reinfeldt, jehož okatě vystavovanou zálibu v uklízení zmiňuje dokonce i profil na Wikipedii. Jeho fotky s vysavačem nic nemění na tom, že i on patří mezi spokojené zákazníky Hemfridu.

OMBUDSMAN ZASAHUJE

Třicetiletá řidička náklaďáku s léty zkušeností se přihlásila na inzerát speditérské firmy. Majitele nezajímaly pracovní zkušenosti ani řidičské schopnosti, rovnou jí řekl, že ženy nemají v kamionech co dělat – a práci jí nedal. O pár měsíců později jí za to zaplatil třicet tisíc švédských korun (asi tři tisíce eur) odškodného.

Další žena se ucházela o práci v továrně automobilky Volvo, náboráři se nezajímali o její sílu či pružnost, ale o výšku. Minimální limit totiž byl 162 centimetrů, kdokoli menší neměl šanci, ať už muž nebo žena. Potíž byla v tom, že takovou výšku mají ve Švédsku jen dvě procenta mužů, ale třetina žen. Za nějaký čas dostala čtyřicetitisícové odškodné a Volvo změnilo pravidla. Ne že by najednou zaměstnávalo pouze „miniženy“, spíše upravilo předpisy tak, aby výška nebyla jediným kritériem.

A ještě jeden případ. Svobodný muž si podal inzerát v internetové seznamce a později zjistil, že zaplatil za stejnou službu víc než ženy. Odškodnění sice nedostal, ale poplatky dnes platí všichni stejné bez ohledu na pohlaví.

Mezi začátkem a koncem těchto tří příběhů stojí švédská specialita v podobě ombudsmana pro rovnost. Tedy přesněji – ombudsmani. Švédové měli svého času hned čtyři (zvlášť pro diskriminaci etnickou, na základě postižení či sexuální orientace a pohlaví). Počátkem roku se vše sloučilo pod jednu osobu. Ta má k dispozici – a s ní občané, v nadsázce řečeno – stočlenný tým a rozpočet devadesát milionů eur ročně. Na úřad se může obrátit kdokoliv, kdo se cítí diskriminován. Pokud ombudsmanův tým po prošetření případu dospěje k názoru, že je stížnost oprávněná, zastupuje občana u soudu. To vše zdarma, byť to slovo je relativní – vše se platí samozřejmě z vysokých daní.

Soud je ale poslední možnost. „Vždy se nejprve snažíme o mimosoudní vyrovnání,“ říká Magnus Jacobson z úřadu ombudsmana. Za loňský rok ještě nejsou data, ale na roce 2007 to lze ukázat – z 1400 obdržených stížností skončilo dvanáct u soudu a osmdesát mimosoudním vyrovnáním. Zbytek nejsou nutně vymyšlené případy, někdy je velmi těžké diskriminaci dokázat. „Může to být jasné, ale u soudu to neobstojí,“ říká Jacobson a dodává: „Zachycené případy jsou ale i u nás samozřejmě jen zlomkem toho, co se mezi lidmi děje. Některé věci ale prostě nejde dokázat.“