Stvořena jako druhá

Odborných publikací pojednávajících o feminismu není v českém jazyce pořád dost a každý počin na tomto poli je třeba vítat. Tím spíš, když se sejde erudovaný kolektiv s jasným cílem: ukázat, jak je chápána role žen v hlavních náboženských kulturách naší planety. Velikou škodou jen zůstává, že se akademici vždy nedokážou vyjádřit tak, aby neodborný čtenář přesně pochopil, oč běží. V knize Obrazy ženství v náboženských kulturách to platí o teoretickém úvodu Blanky Knotkové-Čapkové a trochu méně o některých historických analýzách.

Přitom má tato kniha hodně co říct i o stavu dnešního světa. Píše se v ní například o tom, že ženy západní civilizace se ocitly v privilegovaném postavení nebo že žánr pokleslého čtiva se zrodil před staletími v Koreji – jako próza pro ženy. Stagnaci muslimských zemí prý lze zdůvodnit nevyužitím poloviny lidského potenciálu a v Japonsku se rozmohl specifický typ sexuálního obtěžování: ohmatávání žen v přeplněných vlacích po cestě do práce a z práce.

Obřízka, satí, čarodějnice

Těžiště studie spočívá ve vyzdvižení toho, co dané tradice zamlčovaly a co zdůrazňovaly. Či přesněji: jak interpretovaly vlastní doktrínu.

O judaismu se tak dozvíme, že kromě dominantního výkladu o stvoření ženy coby druhé v pořadí v něm existuje i argument, který tvrdí, že Bůh při tvoření postupoval od méně dokonalých entit k dokonalejším. Čínský konfucianismus zase hlásá hierarchii v harmonii: hierarchie v mezilidských vztazích a mezi pohlavími je nutná proto, aby existovala harmonie. Je přínosné sledovat, jak se vůči sobě jednotlivé tradice vymezují. Třeba křesťanství vůči židovství, pro něž je údajně charakteristické nadřazování jedněch nad druhé. Judaismus zase naopak kritizuje katolíky kvůli celibátu. Úsměvně vyznívá postřeh cestovatele z viktoriánské Anglie, podle nějž orientální polygamie zabraňuje výskytu starých panen, a naopak až zamrazí z nenávistných výroků aktivistek militantního hinduismu na adresu muslimů.

Zároveň můžeme v rámci jednotlivých kapitol vysledovat, jaké krutosti se ve jménu náboženství na ženách páchaly a páchají. Poměrně běžnou praxí v nemálo koutech světa je stále ženská obřízka, kterou horlivě podporují někteří místní islámští právníci (samozřejmě bez ohledu na to, jak uvádí Luboš Kropáček, že pro ni v Koránu není žádné opodstatnění). A samozřejmě satí. Poslední známý případ (sebe)upálení vdovy je z roku 2005, třebaže byla tato praktika postavena v Indii mimo zákon již britskou koloniální správou. Křesťanství zase nechvalně proslulo pronásledováním čarodějnic, které nazývá smutnou pravdou i místy apologetická protestantka Jana Opočenská. V tom směru si jednotlivá náboženství opravdu nemají co vyčítat, třebaže se momentálně nacházejí v různých stadiích vývoje.

Nějaký závěr či konečné hodnocení v knize chybí a je třeba říci, že je to dobře. I sebepečlivější srovnání či hierarchizace toho, která náboženská kultura vychází ve vztahu k ženám lépe, totiž nemá smysl, pokud by nebylo naprosto objektivní. A taková objektivita by se mohla jen předstírat: v době postmoderního relativizování a navíc závazku politické korektnosti je to nadlidský úkol.

Autorka je amerikanistka působící na FF UK a NYU v Praze.

BLANKA KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ A KOL.: OBRAZY ŽENSTVÍ V NÁBOŽENSKÝCH KULTURÁCH

Paseka, 356 stran