Málokdy dojdu tam, kam mířím

„V té malé místnosti bylo vlaze a krásně zde voněl terpentýn a olej,“ vypráví Alberto Manguel o ateliéru své tety. Navštívil ho poprvé jako devítiletý chlapec. „Odložená plátna, opřená jedno o druhé, mi připadala jako knihy zkreslené ve snu člověka, který jen přibližně ví, co knihy jsou, a představuje si je obrovské a vždy jen s jednou tuhou stránkou.“

Alberto Manguel (1948) je autorem dvanácti esejů sebraných do knihy Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění. Tvrdí o sobě, že spíše než spisovatelem se cítí být čtenářem. Snad tím chce naznačit, že stejně jako čtenář i on touží po intelektuálním dobrodružství, které bude především poutavým vyprávěním, a tímto směrem také směřuje svůj literární styl. Je mu cizí akademický suchopár, umí být příjemně a pronikavě osobní. Ostatně není historikem ani teoretikem výtvarného umění a ve svých úvahách pokouší jen svoji zvědavost, empatii a umění vhledu, které ho zavádějí až do krajin sociologie, filozofie a dějin literatury.

Detail, který strhne

K pěstování takových schopností měl Manguel skvělého učitele, ke kterému se často hlásí. Když jako šestnáctiletý pracoval v knihkupectví v Buenos Aires, po čtyři roky předčítal slepému Jorge Luisi Borgesovi z vybraných knih a poslouchal jeho „nevtíravě erudované, velmi zábavné, někdy kruté a…