Dopisy

MÉDIA SE BOUŘÍ
RESPEKT 9/09

Kluci z médií

Čtu Respekt více než deset let, a i když s něčím nesouhlasím, neměl jsem nikdy zvláštní potřebu reagovat na publikované texty. V posledním vydání mě ale velmi zklamal článek „Média se bouří“. Považuji jej za tendenční spisek nehodný Respektu, který může obstát tak na vývěsce profesního sdružení. I když překousnu, že za peníze z mého předplatného si novinářská obec chce dělat v části časopisu své PR, je ve slušných médiích zavedenou praxí (vycházející ze zákona) takové texty příslušně označovat. To, že jistý způsob „vydírání“ provozuje na svých stránkách např. MF Dnes, nepovažuji za ospravedlnění, ale spíše přitěžující okolnost.

„Média se bouří“ nerespektuje hned několik novinářských zásad. Nejde o text, který by přinesl vyvážený pohled na věc s kritickým (a to jsem vždy u Respektu oceňoval) pohledem na stereotypní vidění dané problematiky, ale o snůšku různě pokroucených výroků (zástupce OBSE), mezi dveřmi řečených výroků (Benda), jednostranné interpretace (viz Slovensko a současný stav věcí v. obavy před půl rokem), strašení (ztráta svobod) a spekulací s předem daným cílem – prosadit svůj zájem. Mrzí mě, že se na tomto „prohlášení“ podíleli autoři, které respektuji a jejichž práce si vážím. Záměrně pomíjím obsahovou stránku článku, protože ta by byla na mnohem delší zamyšlení.

Věřím, že Respekt a jeho vydavatel nebude pokračovat v prosazování svých zájmů na úkor zájmu čtenářů. S ohledem na odkaz Respektu bych spíše očekával, že do hysterické atmosféry „kluků z médií, kteří se cítí hrozně důležitě“ vnese prvek střízlivého nadhledu.
S pozdravem Standa Břeň

NA PRAHU ZÁNIKU
RESPEKT 7/09

Dílo zkázy

Již v roce 2003 jsem uspořádal fotografickou výstavu Zánik lázní v Kyselce aneb Mattoni již opravdu není. Ohlas byl mimořádný, ale to, v co jsem doufal, se nenaplnilo ani zdaleka. Přesně naopak, dnes je dílo zkázy dokonáno. Ale již tehdy projevilo vedení firmy Mattoni přání se se mnou setkat z obavy, aby výstava firmu nepoškodila. A v tom je také klíč k možné změně jejího postoje. Firma musí od veřejnosti pocítit, že její chování je neomluvitelně ostudné. Majitel bude zcela spolehlivě rozumět jedné věci – poklesu zisku. Veřejnost by měla dát najevo svým nezájmem o jeho minerálku, že ji stav bývalých lázní a bezprostředního okolí zajímá. Ale opravdu zajímá? Bohužel právě naše otupělost je spoluviníkem stavu Kyselky.

Pohádkám pana Dostála o tom, jak chce zachránit nejcennější objekty v Kyselce, Ottův pramen a Mattoniho zámeček, může věřit jen hodně prostý člověk. Za jeho „vlastnictví“ zmizely kompletně všechny měděné plechy ze střech právě těchto krásných budov. Střechy byly pokryty jakousi ohavnou fólií, dřevěné stropy se zřítily. Je ale zajímavé, že se mezitím na jeho pozemcích objevily průzkumné vrty, ze kterých prýští minerálka. Co se z tohoto faktu dá vyvodit, nechám již na čtenáři.

Lázně v Kyselce byly unikátním místem. Symbióza překrásné krajiny a kvalitní architektury brala a její zbytky dodnes berou dech. I budovy postavené pouze za účelem produkce minerálky byly krásné. Dnes se údolí s Mattoniho lázněmi a stáčírnou nezadržitelně mění v průmyslovou zónu. V roce 2010 uplyne 100 let od smrti Heinricha Mattoniho. Zkáza jeho díla z doby, kdy se nejen vydělávalo, ale i tvořilo, byla znepokojivě rychlá. Z piety ke ztracené kráse nekupuji vodu, na jejíž etiketě je zneužito jméno Mattoni.
Vladimír Toman, Ostrov