Dobrý, mladej…
Cvičení v hereckých hodinách mají vést k tomu, aby si herec uvědomoval svou jevištní existenci, bytí uvnitř role a před divákem. Ale Robert Mikluš (1982), jeden z nejmladších členů souboru divadla Husa na provázku, přistupuje dnes k sebereflexivitě po svém.
Cvičení v hereckých hodinách mají vést k tomu, aby si herec uvědomoval svou jevištní existenci, bytí uvnitř role a před divákem. Ale Robert Mikluš (1982), jeden z nejmladších členů souboru divadla Husa na provázku, přistupuje dnes k sebereflexivitě po svém: „Složil jsem si takovou básničku o tom, jak se na jevišti cítím: Tryskem!/ Můj koníčku vraný./ V sedle/ a přitom připosraný.“ A dodává: „Jenže v umění a divadle zvlášť není čas na rozpaky.“ Herectví v rodině nemají. Ale babička pocházela z východního Slovenska a rozvíjela jeho imaginaci všelijak. „Vyprávěla třeba, že válku přežila na stromě,“ říká Robert Mikluš. Jako by válka byla medvěd, před kterým se dá utéct na smrk. „Zhruba do patnácti jsem tomu věřil, a kdoví čemu všemu, co mi navykládala, věřím doteď.“
V Ostravě, odkud pochází, studoval Matiční gymnázium, během střední školy přičichl poprvé k divadlu v amatérských souborech Dividlo a Tajfun. Po maturitě se dostal na činoherní herectví na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. „Znám totiž ještě jinou básničku,“ usmívá se, když vzpomíná na přijímačky, „jmenuje se Jaro přichází – jaro přichází,/ ptáčci chcípají/ už nepípají… Napsal ji můj kamarád Tomáš ,Zeno‘ Václavík a bodoval jsem s ní už v recitační soutěži Wolkerova Prostějova,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu