Výstava Julius Mařák a jeho žáci v Jízdárně Pražského hradu budí podobný zájem široké veřejnosti jako před rokem výstavy Josefa Lady či Jakuba Schikanedera. Jde o staromilství, nebo naopak o touhu po nezvyklém zážitku? Zatímco se soudobé umění předhání v novátorském naplňování vývojových trendů, působila malba Julia Mařáka (1832–1899) konzervativně už za autorova života. V rané tvorbě se opožděně ozývá poklidný biedermaier, který se u malíře později rozvinul v novoromantismus, tedy ve sloh programově zahleděný do minulosti. Zvláštním příznivcem malíře byl císař František Josef I. , jenž přímo zosobňoval tradicionalismus monarchie. Dnešním divákům, obeznámeným alespoň trochu s dramatickými cestami moderního umění, by něco takového přece nemělo co říkat. Jenže říká. Mnozí zřejmě oceňují Mařákovu malířskou dovednost, jeho elegantní rukopis a schopnost zachytit realitu „jako živou“, tedy hodnoty v minulém století nejvíc oceňované. Jiné přitahuje líbivost námětů. Lesní zátiší s jeleny, krajinky s pasáčky ovcí a další charakteristické mařákovské motivy se už v jeho době značně opotřebovaly a záhy začaly platit za atributy kýče. Mařák u nás patřil k posledním umělcům, kteří s něčím takovým mohli udělat kariéru. V závěru 20. století, jež tvář světa proměnilo jako žádné jiné, vyčteme ovšem z jeho obrazů i poselství docela aktuální, byť je do nich vtěleno spíš jen nevědomě.
Pro Vídeň i pro Prahu
Malíř pocházel z Litomyšle, z kultivované měšťanské rodiny.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu