Zázemí statečného všežravce

„Psaní mi připadá jako lano, jehož se přidržuji, abych se neztratil ve tmě,“ píše Jaroslav Putík (1923) ve Zlatém ptáku. Není to román ani povídkový soubor, jen „vejškrabek“ z Putíkova spisovatelského zázemí: postřehy, aforismy, střípky myšlenek. Ale Putíkovo duchovní ustrojení máme v těch drobnostech jako na dlani. Kniha je tvarována poznáním, které autor vyčetl z básně Vladimíra Holana: ironie je silnější než osud. A v našem (Putíkově i mém) věku už je rozhodnuto: „Budou se nám smát, jako jsme se my smáli těm, kteří zmeškali vlak do šťastné budoucnosti.“

Putík se nešetří, neumí a nechce být shovívavý sám k sobě. Spisovatele označuje za „všežravce“ podobného vepři, neboť bere odevšad, z vlastního života, z knih, z divadla, z kina, z novin, z hospody i z parlamentu.

Osmdesátka irituje

Jaroslava Putíka jsem poznal v padesátých letech, v Literárkách. Byl to „vejlupek“ nezodpovědného flákače, skeptického ironika, ba lajdáka. Měl za sebou vojnu, koncentrák, samotku a zkušenost se smrtí druhých. Vedl zahraniční oddělení a se šéfredaktorem Janem Pilařem, kterého z duše nenáviděl, míval hlučné rozmíšky.

Byl sice komunista, ale se silným sklonem k neposlušnosti. Proto musel na příkaz shora z Literárek odejít a redaktoroval pak v partajně ohebné Kultuře, kde byl pod větším…