Smrt je jen začátek
„Ne. Kdyby mě rodiče nutili, tak bych to určitě nedělala,“ odpoví Marcela Pátková (1980) na dotaz, zda její záliba ve hře na akordeon a kreslení vychází z nějaké rodinné tradice, vlivu domácího prostředí.
Zarazí se a skrze úzké moderní brýle se upřeně podívá před sebe, jako by poslední otázka zhmotněla a zůstala viset ve vzduchu. „Ne. Kdyby mě rodiče nutili, tak bych to určitě nedělala,“ odpoví Marcela Pátková (1980) na dotaz, zda její záliba ve hře na akordeon a kreslení vychází z nějaké rodinné tradice, vlivu domácího prostředí. „V mých zálibách mě nijak zvlášť nepodporovali. Měla jsem vždycky ráda samotu, ať už v přírodě anebo při soustředění nad kresbou, s hudebním nástrojem.“ Protože zjistila, že své pocity, myšlenky a nápady vyjádří skrze slova a věty mnohem přesněji, od dětských let se také věnovala poezii. V roce 2006 se tak dočkala vydání své první básnické sbírky Bylas u toho…, kterou publikovalo nakladatelství Host.
„Sedí mně krátká pregnantní forma, nechci se v básni ztrácet,“ vysvětluje, jak se rodí její otevřené strohé verše. Prostupuje jimi ozvěna všudypřítomné a současně smysluplné smrti, o níž je Pátková přesvědčená, že jí nic nekončí, neboť pozemský život je pouhou přípravou na nový začátek. Z veršů je taky patrné, jak jsou pro autorku důležité takové věci jako křesťanská symbolika, hluboký vztah k otci a matce, k přírodě. Ta se připomíná nejenom atmosférou krajiny, objekty, počasím, ale i jako protiváha chladné smrti životadárnou erotikou.
Mladá básnířka tvrdí, že v poezii se jí zrcadlí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu