S nálepkou vyvrhele

Rozlehlá bílá budova, sportovní areál i malý hřebčín jsou ponořeny do ticha. Atmosféru spícího zámku náhle přerušuje zvuk zvonku a nálada se rázem mění. Klubovny, ložnice, jídelna, počítačová učebna, nahrávací studio, výtvarný ateliér a truhlářská i hrnčířská dílna ožívají hlukem školní přestávky. K robustnímu muži kráčejícímu jednou z chodeb se hrne skupinka chlapců a dívek, věší se na něj a překotně mu sdělují čerstvé zážitky dnešního dopoledne.

Jsme v dětském domově na kraji obce Býchory kousek od Kolína a zájem, který provází jeho ředitele Aleše Bureše (1964), nevypadá na kašírovanou pohodu určenou pro návštěvy. Platí to i přesto, že zdejší domov je součástí kritizovaného systému erárních zařízení, v nichž v Česku tráví život osm tisíc dětí. Jejich perspektiva je po letech strávených za zdmi mizerná: před časem například vyšlo najevo, že polovina z nich po odchodu z domova skončí v kriminále. Ani v případě Býchor není nutné mluvit ihned o idyle. Ale zdejší prostor může sloužit jako příklad, že i uvnitř tuhé státní mašinerie lze vytvořit inspirativní svět.

Vím, o čem mluvím

Vstupenkou do bývalé budovy mateřské školky, kde se dnes šestačtyřicet zaměstnanců stará o domov a školu pro padesát dětí, je rozhodnutí soudu. Česká justice přitom posílá do ústavní péče kdekoho: sirotky, děti z chudých rodin nebo třeba děti, jejichž rodiče propadli drogám či se ocitli ve vězení.…